Dvě Myši.

Antonín Jaroslav Puchmajer

Dvě Myši.
Myšky Lizetky, co žila u dvora Krále Chlebbora, Fantazý se maně chytí, Že chce zvědět, jaké na vsy živobytí. Vyjdouc tedy po stole Do pole Navštíví tam milou, známou myšku Pannu Hryžku. „Jak se daří, Panno?“ „Dobře, chvala Bohu. „JakoJako myšce v stohu.“ Nyní hospodyně, z cti se těšíc velice, Běhá semotamo; vynáší ven z lochu,lochu trochuTrochu Hrachu, žita, pšenice; K tomu cosy ovsyny, Nahryzlé y kousek slaniny. Neboť uvažujíc, že se sotva čeho Slečna nádherným tkne pyskem z toho všeho, Chtěla aspoň z potrav rozmanitosti Zavděčit se Jejímilosti. Nyní dvořka, stav svůj blažíc jedinko, Lítosti jí tonem vysokého světa, „Žel mi tebe, praví: chudinko! „ŽeŽe tu v psotě té svá mladá trávíš léta; 105 „MohoucMohouc vše, co hrdlo ráčí, míti, „NačNač se v té tu bídné pustotě „HluchéHluché posvětiti samotě? „SemnouSemnou pojď! a zvíš, co jest to žíti. „SlepýSlepý jakýs los tu na světě. „ŽíŽí jak ží; smrt zachřestí a pojme tě. „NačbyNačby potem, posty tvé tu mělo „MořitiMořiti se tělo? „ZanechZanech o budoucnost všeho nepokoje, „CoCo dnes užiješ, to tvoje.“ Měšťka, řečí výmluvnou, a morálí tak lehkou, Namluvila Hryžku, selku křehkou. Jdou. Y lezouc jako po břichu, Krčí se, jakž opatrnost káže, Pominuvše koček stráže, V panský dům se vkradnou potichu. Lizetka, jak podkasaná hospodyně, Běží honem do kuchyně. Selka bleskem stříbra, zlata Živě byla jata. Což když zvětřila tam křehké mazance, Sladké cukroví a chutné týkance? Nyní Lizetka tu selskou pannu Perském klade na Dyvanu. „Vězto! Povídá: „TeďTeď víš, co ves a co je město. 106 „ZavadíližZavadíliž k vám kdy vaších do budek „NěcoNěco z okras těch a nebo lahůdek? „PožívejPožívej teď!“ – Samé pochoutky jí nosý, A by chutně jedla, zajedno jí prosý; Sama napřed, nežli čeho podá hosti, Z slušné lízne uctivosti. Hryžka, při rozkošné zvůli, jídle, pitípití, Blahoslaví panských Myší živobytí. Spadne koš. Y hrozným hlaholem Třaskne na zem pod stolem. Třeskotu se besednice uleknou. Hupky s Dyvanu. V tom za kliku se béře, Hřmotem otevrou se dvéře, Strašně náramní psy zaštěknou. Krutou hrůzou Myši užaslé v té době Ledva trefí do škuliny obě, Běda! křičíc, běda! nastojte! Utichlo. Tu dvořka naše: „Ne tak plaše, „PannoPanno! vece; nic se nebojte! „JeštěJeště, jeli libo, kousek křehotinky, „NeboNebo cukrovinky.“ Ale selka, sotva ještě ducha popadajíc, Praví, pryč se ubírajíc: „Zdráva buď! a mívej sy tu rozkoše „NaNa koše! „ŽijícŽijíc v poli, v bezpečnosti, v pokoji, „A neA ne, jako vy tu, v strachu, hrůze, rozbroji 107 „PřijmuťPřijmuť radč tam zavděk slaninou a hrachem, „NežNež tu hedbávím a cukrovinou s strachem.strachem.“ Antonín Puchmajer.

Básně v knize Nové básně 3: