Marek Jungmanovi.Psaní básniřské. Y mužně tedy nesme, jak sme nesli posud,Ten ku příkoři valně zasazený osud.Kdo ve vrtkavém štěstí mysl chová stálou,Ten v nezvolných okovách věncuje se chválou.Neníli nad nehodou svítězení přáno,Buď aspoň na porobě statně počínáno.Jest mnohá ztráta naše – po všem není veta!Již bolné jizvy drahná zacelila léta.Jak druhdy srdce naše – nejsou na rozporu,Neb konec, co nás různil, fanatyky moru.Již uhašená hlaveň Lojolovy dumy!Co z vlasti které zbylé dožírala rumy.Již ostál Žižka mnišské troskotati zbory,A netřeba se krýti v lesých před Tábory.Ni zvůr se Bílé Hory krví nečervená,Jenž za zvolností tekla darmo vycezená.Ni mstivého se hrozý Pražské hrady meče,An zástupná jích hrdla vražedlně seče.Tou strastí hynouc vlast se utišiti dala,By sočné brani na se více nepozvala.Tak dávnem uplynuli oni dnové krutí!Nám potomnímu kmenu ku zapomenutí.Tak bouře poutichne, vychrlivši hromy,A mladým proutím pučí roztříštěné stromy,116Buď že jho podmanění naše hněte šíje,A vazba polityky vůkol nás se vije.Buď jak buď, aspoň čiňme nehodě své vzdoru,Svou příští blahost lépe majíc na pozoru.Vždyť mnohý ukovaný v podzemnicy věze,Svou chvílí prolomiv se, prchá od řetěze;A s schudlé ruky pouto samo sebou spadne,Co z kraje bývá těžké, opodál je snadné.Y smutek pouleví krocen obyčejem,Nuž jména svého hleďme, kteréhož sy přejem.Tam od východní strany duch Slávie věje,Tam rod se sylných vzpíná vštípen od naděje.Tam k Slovanům jest otvor líbezného zření,K jichž nohoum Adryat y Okeán se pění;Jichž rádlo Labské nivy, onde Doňské voře,Jichž lodí zjíždí Černé, Seveřské y moře.Co z toho, že nás Tevton tiskne z jedné strany,A z druhé bídné žití mezy Ottomany.Že outočícým Srbům chrabrá klesla ruka,A rozvalená říše Krále Svatopluka?Vždy Rurykovo žezlo nám se nevyrvalo,To násylám tatarským šťastně odolalo.Až podnes stojí Mozkva, sýdlo starožitné,A Petra velikého hrady nedobytné,Jenž ve své vládě drží statně carujíce,Dvou dílů země staré valné polovice.Že ukazům jich kraj náš nepodléhá Český,To sluje pronášeti malomyslné stesky.117Nech v ouřadě neb v vojště cyzokrajan dvoří,Nám neodcyzý lásky, jaká v srdcých hoří.Z svých statků nebo jmění odplativše berni,Vždy ovšem svému jménu dostojíme věrni.Jeť možné dohovění příznivějších časů,Kdy ušetřeno bude lépe našich hlasů.Snad skutků prázdná druhdy nezůstanou slova,Jež vtipně zomyslila moudrost Šlecerova,An ředitelům našim vejde za ozdobuTen jazyk, jehož často donášíno k hrobu.An ti, jenž hánlivě jím zhrdli, v jeho mládi,Již dospělého sobě oblíbějí rádi.Tak mnozý pacholatům posupně jsou láli,Kdy u zdi koli jejich pustotně sy hráli;Než vidouc čackost jejich mužství vryté v čele,Své mysli zbyvše jeví srdce ochabělé.Tak nepomněná věcý vyskytá se cena,Tak za cyzotu přijde domácnosti směna.Slout Čechy nebude nám žádnou více hanou,A z naších Krásaviček Slovenky se stanou.Již mnohé vonné růže vně a nebo v krajiSe k chvále naší stkvějí nebo rozkvetají.Jsouť, jenž k nauce schodnou prorazyli dráhu,Vždy klesavé pověsti zdržujíce váhu,Jenž za Dobrovským pěstí nadějného sadu,Neb s Muzou kochají se v sličném písní skladu.Jenž proti hanných Švábů jizlivosti střeleČest vlasti s Kopytářem zaštiťují směle –118Byť clona nepaměti jména oněch kryla,Jimž nejmilejší matkou Slávie kdy byla;Jen tebou by mi věčně stála drahocenná,Jen tebou máby byla tužba ukojena.Kdo souhlas v sobě tento rovné mysli čije,Ten přítelem nám budiž, ten ať s námi žije.Ant. Marek.