A. K. Výrazy svrchované nevrlosti.
Ha, kdo jsem? čí mnou k světu krutá zloba zmítá,
Kde opice mou druží, nebo šelma lítá?
Co mní Bůh? v strastnémli se kochá živočichu?
Mé upěnlivé lkání – lahodnéli k slychu?
Vyšel sem z lůna matky k svému utrpení?
Ah! proč být nezrozenu osudno mi není!
Y zůří bouře divá, probíhajíc žíly!
Y vřete ohně ve mně, ať tu splanu chvíli!
Červ buda nohou zdáven, smí se bolem víti,
Jen mněby nářek slušný měl zahájen býti?
By zvěři pastvou, nebi smíchem byl udobným,
Nah člověk na zem nahou Bohem vržen zlobným.
Kdo zbory kvílejícých pláčem nastupuje,
Svět nejprv pláčem vítá, pláčem procyťuje.
O hrdý nedospělče, tvorku nestatečný!
Coť honosná tvá přednost? zvízel neulečný!
Anděli nejvyššímu takto rozkázáno,
An k ošetření jemu živočichů dáno:
Ej hle své mladší bratří dav ten hmyzu země;
Jdi, naplň vše mou láskou, věnuj každé plémě,
Lva obal dlouhou hřívou, srstí polní zvíře,
A letné ptactvo šatem zoděj v hojné míře.
„Ať pchejří kryje labuť, štít ať želvy chrání,
„AťAť lupinou se ryba, strom pak korou brání;
137
„Y všelikémuY všelikému brouku ustav bytek blahý,
„JenJen člověk, můj ten obraz vždycky zůstaň nahý.“
A konajícý anděl bratra nebyl vděčen,
A cytem stydu trapným člověk přioblečen.
Viz medle světa Krále cenné výtečnosti,
Ten dvorný jeho zárod liché důvtipnosti.
Um! – ej jak hubeně zní uším toto jméno!
O běda pomatency! vámli modlou ctěno?
Ten v životě vás svodí šalbou omámené,
A děsý hrůzou smrti strastně předvěděné.
Bez strachu, bez hloubání, nevěda své muky,
Dobytče pokrm béře z vražedlníka ruky;
Vy jenom blazý lidé zdlouha umíráte,
Jistotu ba y často dobu smrti znáte.
Vám prsy stále hlodá pochyba bezděčná,
Co víra koli praví, zdali duše věčná?
Znikneli duch náš prachu touto směnou brzkou,
Či pohyneli ovšem hnilotinou mrzkou?
Hle, tať moudroty vaší požitečnost všecka!
Ej chudá rozkoš umu, padavého děcka!
Svět nevystihle tajný, jisté pohrabání,
Má za vejsadu člověk, to má za nadání!
Toť kolmá výsost jeho, totě předek celý,
Ta nesměřená hráze od skotu ho dělí –
Beránek jedva zlíhlý matku obskakuje,
A pískle bez pomocy z vaječka se kluje,
Ubohý vidlonožec sotva oudy vládne,
Přírody zdoba člověk mocy nemá žádné.
138
Ba jedení a kroky nesnadné mu v dlouze,
Až v tom ho ponaučí příklad nebo nouze.
No nabyv jedva chůze, způsobu a jídla,
Již drze vyměřuje hvězdných světel sýdla.
Vše míní vystihati matnou rozumností,
A chlácholí se snářsky stálou trvalostí.
Pak škuhraje, se modlí, kukná, odstonává,
A přes hrad času k věčným pomezým se brává.
Jen hrdý člověk plodí vášně neskrocené,
Hojnosti nevystíhlé, číslem nesevřené.
Lest, pýcha, zákeř pomsty v něm se zbojně rotí,
Tu zpupně žádá štěstí, onde bezživotí.
Zvěř lesní má k obraně zuby, rohy, čpáry,
Jed, okovy a meče člověčí jsou káry.
Kdy vlídné jaro tvory k libým sňátkům budí,
Jej vilná žáha ostnem bez přítrže prudí,
Věk krátký ukracuje, kosti těla zžírá,
A na dráhu mu liché kvítí rozestírá.
Již jinoch často jedy pívaje z té číše
Krom času schřadlý hrobu dovleče se spíše.
Kdo y osmdesát let uhájil se davu,
A šedinami věku skrášlenou měl hlavu;
A ptejme pak se toho tak zvaného kmeta;
Zdaž v pravdě sestaral se, dlouháli měl léta?
Rozhodše pravou vahou věku toho všeho,
Jak malý zbytek najdem na sta robu jeho.
Díl osmý žití ve svém probatolil květu,
A v šedinách byl opět nepodoben k světu.
139
Jak poslední tak první neužitý zmizel;
Až přesytého k hrobu doprovodil svízel.
Snem zmařil živobytí jednu polovicy,
A druhou neduživě ztrávil v nemocnicy.
Den bylli na usvitě zmatečný a marný,
A o poledni vedrem bolestný a parný,
O starče, kdy tvé slunce k večeru se schýlí,
Tu klesáš pod břemenem pečováním bílý:
A po skonaném bavu zbíhej dům od domu,
Bylli je vděčen vesměs? líbilli se komu?
Svá kdoli léta prožil v sladké pokojnosti?
A mělli v tom, co přijal, utěšení dosti?
Vždy novými žádostmi střídají se dnové,
A nová žádost rodí opět hoře nové.
Jen za všedenní tíží – žádost neupřímá!
Jest posléz žádost hrobu, která srdce jímá.
Když snáší protivenství, snáší utiskání,
A trpí od nepřátel zlobné utrhání.
Když ukora mu na chléb hořké slze roní,
A mrakové mu noční smutku nepřicloní;
Když vybylo ho mstivé ze života záští,
Smí utrhač v pobožném ukryti se plášti;
Tu slyšteslyšte, jak hovorně všeho přetřásáno,
A čacké jeho mysli divně přezdíváno;
Jim horlič sluje zvláštní, pošetilec trhlý,
A rozum jasný dějí šílený a zvrhlý.
Jich závist k cyzým vadám bystrého jest oka,
An v ctnostném vidí sobě nelibého soka;
140
A jestli kde co vadí, vztyčí se a běží,
Plésejte! již na jevě slabost jeho leží.
Nerodíce bludného napraviti kroky,
Hned nad padlým oušklebně zpodpírají boky;
A vyslídíli na kom nepatrnou hanu,
Tu hmatně mrvou skálí čistou jeho stranu;
A zoufalostli svírá srdce, které jemné,
Toť básnivá jim bolest, pitvoření šemné.
Vždyť také my šlechetně navedeni byli,
A rovného co v sobě nikdý nepočili,
Když sevřelá krev hořem stane nad chudinou,
A slze outrpnosti crkotem se linou,
A jestli mne trudilo cyzý zarmoucení,
Chtělli sem zdíleti se o své malé jmění;
Buď odvoláno k Bohu, mínilli sem klamy,
Co uplakané oko čilo za slzami.
Než zarputilá srdce nedají mi víry,
Vše přílišné vidí se, všecko jíti z míry.
Mou vroucý tklivost zovou: mladých hejsků frašky!
Hadlivou rozmařilost, romantycké šašky!
Když tejrání nuznému zlobné bije rány,
An boháče horoucý pekla hájí brány;
Kdy v hrůzách živlů nectnost, majíc ten štít trojí:
Rod, zlato, důstojenství, drzým čelem stojí;
Kdy zvuk se čísla pojí s zbité ctnosti hlasem,
A žezlo přísné pravdy změkčiti lze kvasem;
Kdy oko knížat hnusné osvěcuje troupy,
Neb rozkoší nevěstčí jích se milost koupí:
141
O, škřípejte zubami duše výbornější!
Že ideál všech světů býti má svět zdejší!
Pryč z lopot těchto na poušť, v pokoj, na svobodu,
Buď kleno tomu světu! kleno jeho plodu!
Dnes smí tě onen ještěr chtivě požírati,
Jenž nedávno oulisně chtěl tě objímati.
Jsa uštipný, jizlivý, utrhavý ctnostem,
Lež maje na hotově, libým budeš hostem;
Pochlebuj, lichoť, tvárnost přijmi sukladníků,
Štvi, číhej, náhle, skokem do zad vtekni dýku;
Pak hleď se domodliti v svatém přetváření,
Co člověk budeš žíti v lidském pokolení.
Kyž přivesti je možná,možná den ten ku povrotu,
Jenž kráčeti mne viděl v žití toho zlotu!
Dokavad kryl se v trávě zárod k mému tělu,
Radosti neokusyv, ni hořkého želu;
Dokavad v jarním kvítí vítat vonné ráno,
A odívati luhy bývalo mi přáno;
Dřív než uchvácen dásní paseného bravu,
Sem s krví vešel lidem za potravu;
Jíž mocnost zplozujícý pozbujněna byla,
A v zápalu mne vilném na zem vydávila,
O! kam o právo jíti? kam jest o náhradu?
Kdo dotaz na mne vznášel, kdo bral se mnou radu?
Zvolímli sobě za hrst dnů a hodin šťastných,
Přetrpět celé moře hrůz a tíhot strastných?
Buduli ožívaje těšiti se tomu?
An jest mi nabíhati všudy na pohromu?
142
Kde křivdě za odměnu usměchy jsou zlostné,
Nebažím po tvé tvorče přízni nelítostné.
Ne milosti mé srdce, ale právu tuší;
Dej nesmrtedlnost blahou! tu mi dáti sluší.
Ant. Marek.