Večír v létě.

Večír v létě.
Již se hrdé slunce tratí, Krásně zavrch sstupuje, Pole, lesy, hory zlatí, Stíny hrubě zvětšuje. Ptactva zpěv se tiší vkřoví, Vpovětří y nastromoví; Zluk a kvítnic, tam y zde, Libá vůně vzhůru jde. Slyš, jak sytá bučí stáda! Slyš, jak bečí telata! Viz, jak vůkol matek ráda Bůjná skáčí hříbata! Oráč krokem smdlými volky, Snákřivými srpy holky Domů spole kráčejí, A se kevsy blížejí. Již se tmějí hory doly, Víc a víc se soumrká; Cvrček pozdní vsžatém poli Ještě sobě zacvrká. Větři šepcý, bžučí babky, Roztažené malé žabky Vkalné louži kukají, Div se nerozpukají. – 41 Jak je krásně! – ale Lilo! Vždy tak pěkně nebylo! Víšli, jak se zkabonilo, Jak se předtím zkalilo? Větry mračna černá svály, Les a vody rozehrály; – Naobloze strašně vtom Blesk se křížil, bučel hrom. Jak se strachy každá žíla Vpřirození sklíčila! Ale vmále nová sýla Háj y luka vzkřísyla. K požehnání – k žádné skáze Shlédl Bůh snebe vtiché vláze – Nebyl hrubě kškodě, krom Svět že zděsyl, blesk y hrom. Když hřmot dále zašel řičný, Vzdálí ještě temně zněl; Naobloze oblouk sličný Sedmerou se krásou stkvěl: Tuť se nebe jasně smálo, Kvítí vonné pookřálo, Prudšíť byl a zvučný zas Řeky běh, a ptactva hlas. – 42 Ztěchto vezmi příklad sobě Věcý měnních krátkosti; Když se natě vjasné době Valí mračna těžkosti. Leckdys, když vše horkem zývá, Večír míle chladno bývá; Povětří jen zchladí lesk, Nás však mine hrom y blesk. A. Puchmajer.