Píseň jarní.

Antonín Jaroslav Puchmajer

Píseň jarní.
Ledva nazem stuhlou lehne Větrem vlažným jarní jih, Hnedle shor y sřeky sběhne Kluzký led a tájný snih. Jak se země porozhřívá, Hned vše všudy pookřívá. Vnově zem se jasně směje, Jakby kvetl zas božský ráj; Ptactvo zvučné libě pěje, Slavík vítá panský máj. Všecko jasá, kde co koli, Ryba vtůni, jehně vpoli. Malované luka kvítí, Lístí čerstvé krášlí strom; Voda čistá hrčí vsýtí, Větry chladně vějí vtom. Kvítí libou vůni dýmá, Div tu člověk nepozdřímá. 44 Neboť jest tu sedmikrása, Jest tu bledý potočník; Stkví se růže, květin krása, Stkví se modrý otočník. Což mně povší světa slávě, Když tu vměké sedím trávě. Jakž je volno! – ale Bělo, Bělo, děvče milé, kdes? Poď ven, poď, by jaro mělo Ještě větší krásu dnes! Neboť není rozkoš vmáji, Kde tě není, ani vráji! – A. Puchmajer.