Živobytí vkraji.

Živobytí vkraji.
Jaro knám již přiletělo zráje, Ztál již sřeky led a shory snih; Vlažným dechem vzkřehlé život háje Dmýchá plaše zymu jarní jih. Otevřela dobrá mátě, země Sluncy, otcy tvorů, plodný klín; Již se rodí kvítí, zdárné plémě, Již y vzcházý žítožíto, mák y kmín. Již sy bělorounné ovce skáčí Polukách se pasouc trávnatých. Oráč skřivým pluhem vpole kráčí Popoháně volů rohatých. Již až mílo ptácy zvuční všady, Popolích a vlese, zpívají; Posypané mlíčným květem sady Vůni přerozkošnou dýchají. Jakž je blažen! kdož teď vjasném máji Nalukách, jež vonné kvítí zas Míle šatí, nebo vhustém háji, Vněmž se porozlíhá ptactva hlas, Upotůčku, an svůj skrze sýtí Přemilostně hrče točí běh, Rozkoš božskou vsrdcy tichém cýtí, Naměkoučký lehna sobě mech. 77 Neslepíť ho zlatých trůnů leskot; Neděsýť ho ostrý meč y hrot, Ani koní dus a bubnů třeskot, Ani moře vzteklý jek a hřmot. Jehoť nemučí a nevybouří Skrejší mrzkých zlostí, marných měst Zesna, jak svých očí pozamhouří, Lidstva hluk a hrdých vozů chřest. Vměstě člověk život levý vleče. Obžukáť ho žravých péčí roj; Zlost ho svodná vskryté vábí léče, Trýzní každý sebe sprostší kroj. Liškou podšitá ho lichva šoulí, Číhá lest a závist šilhá naň; Drzý posměch naněj hubu čpoulí, Hněv se mstivý sápe zlá co saň. Všeho toho kraj ho milý zhostí. Vkraji pokoj tichý panuje. Zde se láska přízní snevinností, S sprostností se přízeň spojuje. Zde mu zdraví zjasných jiskří očí, Volně běhá jeho čistá krev; Veselý zde všudy, kam jen kročí, Vůkol něho pleše smích y zpěv. 78 Zrána hned, jak míle zorní záře Vjasné kráse vyjde ztmavých hor, Své y poodkryvši světlé tváře, Plaší tmy a budí každý tvor, Vstana lehký zsvého spěšně lože, Vzdává, žes ho chránil vnoční čas, Tobě Hospodine! Otče! Bože! Vděčným srdcem čest a chválu zas. Jakouž radost, všírém chodě poli, Div se nerozplyne, požívá! Vstříc mu všecko pleše, nač se koli Opojeným okem podívá. Odevšad mu nebe jasně sloní, Libým hlasem zvučný cvrčí háj, Strakatá mu louka míle voní, Vše se smějesměje, jakby kvetl zas ráj. Teď se dívá, jak se hory doly Zeleností jarní šatějí; Jak se různo pasouc tlustí voli Mocným vplani hlasem bučejí; Nyní zas, jak malé bůjné dítky Pomotejlích zlatých běhají, Nebo strakaté a vonné kvítkykvítky, Věnce znich sy vijíc, trhají. 79 Zbytečné teď klestí žabkou rývy, Zalívá teď vonné květiny; Nyní hebké poštěpuje slívy, Nyní utlé sázý zeliny. Teď se dívá, jak se pilné včely Vhlučných rojích zoulů zdvíhají, Neb zde plaší líné žravé čmely, Tam med sladký zkvětin cucají. Teď se spole kmilé budce blíží, Kdež se láska stkví a svorná ctnost, Nevinnost a radost tiše kníží, Vníž je pokoj stálý věrný host. Milostným zde naněj okem kyne Vktvoucým, Běla krásná, podletí; Sníž jak vráji, nevinný mu plyne Vpřerozkošném život objetí. Vjídla sprostá se mu nevmíchává, Jako vdomích panských, skrytý jed; Což mu štědrý sad a stádo dává, Vše mu chutná jako sladký med. Vloži nemučí, než oči zmhouří, Zpáchaných ho zlostí vědomí; Zlé ni vesnách tichých nevybouří Krvavým ho mečem svědomí. 80 Věčněliž se budeš hrýzti v Praze? Pracý břímě těžké ssebe shoď! Poď, bys viděl, jak se máme blaze, Honem knám ven, milý brachu, poď! Poď ven, vradostech tu oplýváme, Čeho se ti zachce, vše tu máš; PospěšPospěš, všickni pro tě něco máme, Milá B – a, já y V – ch náš. A. Puchmajer.