Pes a Vlk.

Pes a Vlk. Bájka.
Chudý vlk psa vyžralého zrána potkal lesem kdys, chlap jemnost pána. Pěkný, tlustý břich mu dělal laskominy; neb již dávno žádné neměl skopoviny. „Čímž ty, praví: na tom světě žiješ? jakým pokrmem tak valně tyješ? já, jenž více nad tebe mám mocy, ve dne krádám, uzpejzám y v nocy, zbíhaje vše, pole, lesy, houště, vsy y pouště, zajedno jsem, jak mne vidíš tady, předce chud, a hrozné trpím hlady.„hlady.“ 55 „Chceli se ti, odpoví pes: semnou jíti, tedy můžeš jako já se dobře míti, bys jen uměl rovně sloužit mému pánu milostnému.„milostnému.“ „Jakž to, prosým?„prosým?“ – „Abys u vrat leže, pilně dnem y nocý bdě a střeže, strašil zloděje, a z chodcův nikomu nedal do domu.„domu.“ „Já jsem hotov! – nyní snáším sněhy, déště, Pan vlk vece: což y ostrý život ještě, v lesých zymy, znoje, s pastýři y sepsy hrozné boje? Toť y já tam trefím lenošiti, leckohos y časem přestrašiti. – Poďmež! v posteli y ustolu v veselí žít budem po spolu.„spolu.“ – Tuť vrah jehňat již sy vzhůru skáče, radostí div hroznou nezapláče. Kdy jdou spolu, šíji přeholenou trochu zhlídne u psa vlk: „y což to milý kmochu?„kmochu?“ „Nic to, odpoví: co tu se přeholí, nic to není, nic to aspoň nebolí; znameníť to stavu, v kterém žiji, tohoť ani za mák nezačiji, ale věrněji tím samým sloužím svému pánu laskavému.„laskavému.“ 56 Vlkovi to hrubě leze v hlavu: „Jakouž máš, dí, sladkost v tom svém stavu?stavu?“ „Že rád kouši, přikovavše k pařezu ve dne v boudě u vrat ležeti mi káží, abych v nocy, propuštěn jsa z řetězu, běhal po domě, a bedlivou byl stráží. Tuť mám hody! nosejí mi chleba: Milostpán y čeled v zbytečnosti házejí mi kosti. Čehožiž mi více třeba? Tak já každodenním pansky žije časem, nasytím se k tomu polívkou y masem, vše to bez starosti; do hotové misky nastrčím jen pysky.„pysky.“ „Dobře! – dřív mi ale musýš povědíti, svobodnoli tobě, kdy chceš, odejíti?„odejíti?“ „To ne; utekl sem ti leckdys: však se za mnou dali, zas mne hnali zpět, a k špalku přikovali.„přikovali.“ „Hoho! dí vlk: přeji již tvé tobě tloušťky, Poběhnuť já radči v lesy zas a poušťky. Nemámliť své vůle míti, nechcy králem býti.býti.“ A. Puchmajer.