Hlemejžď a zajíc.

Antonín Jaroslav Puchmajer

Hlemejžď a zajíc.
Čiperný a švižný zajíc potkal šneka, cestou přebíhajíc. Dobré zdraví! Jakž se máš má škořepino? praví. Ach, můj Bože! jakž ty přes tu hrudku bídně vlečeš tu svou malou budku. Hleď, mne prudkost větrů ani koní v běhu nedohoní. Ty pak za hodinu, tak se bídě, sotva ulezeš tři pídě. Hola! odpoví šnek! můj ty větronohyvětronohý! nemyslnemysli sobě, že jsem já tak prahubohý. Známť y já ti hodit sebou, ba y mohu běžet v závod s tebou. Rozesmál se zajíc: Slovo s to, můj šneku! vida v tom tam lese u prvního břeku,břeku buď cýl našeho běhu věru směšného. Toto řekl; y spěšně dav se v skoky stanul v půlcestě, a poohlídna se a vida, šnek že ledva udělal tři kroky: Nač mám, praví, běhy trmáceti? mohuť sobě trochu pohověti. 80 Než on doleze sem, tak se přiloudajíc, stokrát dřív se vyspí švižný zajíc. – V tom sy k mezy trochu ještě popoklusne, sluchy přiklopí a usne. Hlemejžď zatím, po kroku krok nesa, doplíží se lesa. Probudí se zajíc: právě v čas; y vyskočiv a pospíchajíc darmo však se žene po šneku. Neb ten v půlcestě co nespal, radost maje, zajícy se vysmívaje: Ej! kdož, mluví, prvnější z nás u břeku? A. Puchmajer.