Jaro.

Martin Alexander Přibil

Jaro.
Poutnice co anjel Ozdobená vínkem Z svatozemských dolin, Kde Pán někdy chodil, Přichází k nám zas. Vítej nám, ty krásná! Zrak tvůj modrojasný Churavého kmeta V žílách ledostud’ných Rozpaluje krev. Čarokrásné líce, Na nich růže něžná S lilium se druží, V usmívání sladkém Důlky tvoří dva. Důlkové ti vnadní Jemně srdce bodnou; Umdlené též city K milosti, k plesání Líbezně nás zvou. Děkujem ti vroucně, Žes tu bábu starou, Jenž se i v kožichu, Co zimnice třásla, Předc vyhnala pryč. 12 Co ta nás má trápit Svým tu navštivením? Ať si ve severu, Kamž ji osud zahnal, Žije s krajany. Jestli se s ní potkáš, Spanilá děvečko! Hned jí řekni směle, Že ji zaklínáme Co ducha ze skal. Řekni jí jen směle: Jestli k nám zas přijde, Že ji, jako někdy, Čarodějnou bábu, Zrovna spálíme! – 13