Krajánek.
Bouř v roklinách skal. Zde nocí zlou
mlýn hledá krajánek nohou mdlou.
„Hle, světélko, světlo!“ Napjal sluch:
„To klepoty mlýna, to lopatek ruch.“
„Jdu, pane otče, na dílo k vám.“
„„Jsi vítán. Viz mleče, všem semeleš sám.
Ni jednoho nepomiň, zlato zisk Tvůj,
miň jednoho, prohrál jsi život svůj.““
„Aj, pane otče, podivná řeč!
Či myslíte, tak mne lapiti v leč?
Buď smrtsmrt, neb zlato? – Vlk to vem!
Hej, páni mleči, pojďte jen sem!“
[36]
To podivní mleči! Zde žebrák, tam pán;
však divnější mletí! Znak do koše dán,
a meče i pera a srdce i čest:
co namlel, ne mouka, to zlato jest.
A mleči kol mlčí, oči jim žhou.
Mlýn čertův to, krajánku, hromy to řvou.
Hle, z kamenů srší jiskry vždy víc,
a fičí a syčí to vichřici vstříc.
Tu baba, babice dere se v před
a za sebou vleče děvče co květ.
Již plačící rozpouští dělený vlas,
jí strhuje věneček zelený v ráz.
„,Ach, ustaňte! šestnáct mi teprvé jar,
zda můžete zřít mého květu zmar?
Já kvetla jsem hochu, jenž měl by mne rád,
teď pro zisk a pro zlato vínek mám dát? ‘“ –
„Však nedáš! já krajánek chráním Ti jej.
SemSem, děvče! Ďas mlynář své zlato si měj!
Též já jím pohrdám – více Tvá čestčest,
a lásku-li dáš mi, kdo bohatší jest?“ –
„„Jen zvolna, zvolna, chasníku můj!
V koš s vínkem! sic propad’ život mi Tvůj!“ –
37
„Já domlel!“ – „„Nuž zahyň!““ – „,Mne zanech a žij!‘“ –
„Hroz, ďáble, pros, dívko, já neskloním šíj!“
Blesk. – Zmizeli mleči, zmizel mlýn. –
Kol ticho. Zří měsíc v hor pustý klín,
a s děvčetem zoufalým jeho zář
tam krajánka líbá v mrtvou tvář.
38