IX. Honza rychtářem.
Boháčem se Honza stal
každý mu teď úctu vzdal.
Pán Bůh mu i svatí:
za mudrce platí;
ba i těm děvčatům už
nad Honzu nižádný muž.
Za štěstím závisť však jde:
rychtář i konšelé zde.
Honzu na soud hnali,
přísně se ho ptali,
odkud že jmění své vzal?
Honza však jenom se smál.
Lupič neb čaroděj jest!
Utopit? – malý naň trest!
V pytel jsou jej všili,
na hráz položili:
,Hodinu k přiznání máš,
ortel než stihne tě náš!‘
Rada se vzdálila již,
Honzovi tíže a tíž.
Mlčet neb se znáti,
obé v zlo se zvrátí:
„Hrdlo neb peníze ztrať!
Nyní mně, Filipe, raď.“
Pytlem tu v středu zří stád
pasáka, šelmu, kol hnát.
„Nechci,“ jal se lkáti,
„rychtářem se státi;
hoďte mne do vody jen!“
Slouha mu pomohl ven.
Za blázna sám v pytel vlez’:
,„Rychtářem chci být už dnes.‘“
Honza pytle nechal,
s bravem domů spěchal.
Věru, měl nejvyšší čas:
rychtář tu s konšely zas.
,Jak jsi se rozmyslil, rci?‘
,„Rychtářem býti vám chci.‘“
,Z rady žert si tropí!
Nuže, ať se topí!‘
V rybníce pasák byl hned,
rada se vracela zpět.
Jaký to úžas a div?
Honza tu se stádem, živ!
Co tu bylo ptaní!
„Hozen v rybník, páni,
stáda jsem pod vodou zřel;
tohle jsem vyhnal a šel.“
,Stáda?!‘ – pan rychtář se ptal.
,Pojďme tam!‘ konšely zval.
K rybníku se hnali,
s hráze hopcovali.
Celý tak magistrát dnes
na vždycky do bahna kles’.
Jaký to po obci shon?
Na poplach vyzvání zvon.
Honza, chytrá hlava,
rychtářem se stává;
hlouposť a lakota však
v rybníce pohřbeny tak.
[21]