XI. Honza králem.
V širáku, halenu po pléci,
král Honza sedí na peci.
Dvořané jdou mu vzdávat hold,
vojíni prosí o svůj žold.
,Jakže?! Vás všecky živit mám?!
Jděte! Kdo žít chce, živ se sám.‘
Když pak si vládu spořádal,
prohlédnout zem šel Honza král.
V širáku, s halenou, s kabelí
spěl sám, kde lidé úpěli.
A kdy šel zase do dáli,
šťastní mu lidé žehnali.
A když už chodil dlouhý čas,
v kabeli se mu ozval ďas:
„O králi, pusť mne v peklo zpět,
v moc já Ti dát chci celý svět.“
,Ty’s ještě tam? Já zapomněl.
Mníš, že bych světem vládnout chtěl?
Co nejhoršího stropil zde,
až spravím, čert ať k čertu jde.‘
Ku městu přišli přes role.
Pohřbívali tu pachole.
Nad hrobem všechen lid ved’ pláč.
,Nuž, čerte, pověz, proč a zač?‘
„Neplodné město, jež tu zříš:
nic nerodí se tady již.
Ni z hlavy, z matky, z půdy plod,
smrť však tu stále slaví hod.“
,To dílo tvé. Nuž, ďáble, rci,
jak ubožákům pomoci.‘
„Života strom, viz tam, jim zvad’,
kořeny že mu sžírá had.“
Ubit byl had, strom pučel hned,
kde jen byl komín, čáp si sed’,
na polích zraje plný klas,
myšlenky, kde jen lebka zas.
Co král se v slavném průvodu
již Honza strojí k odchodu.
I šel a šel, až v město všel,
vstříc ston a vzdech kde jen mu zněl.
Lidé se vlékli ulicí,
chorobu vpadlé na líci.
,„Zde všichni stůněm, marný boj,
živé co vody vypráh’ zdroj.‘“
Čert Honzovi šept’ do ucha:
„Na vřídle sedí ropucha.“
Shozena žába, pramen střík’,
zdravý lid králi vzdává dík.
Pospíchal Honza zase dál,
za krátko v jiném městě stál.
Tu nikde lid, tu hrobu klid,
kam vstoupil, mrtvé jenom zřít.
I ptal se ďábla naposled. –
„Ti zde již leží dvě stě let,
živý co oheň v chrámě zhas’;
vzplane-li, pak lid vzkříšen zas.“
Pospíchá Honza k svatyni,
zda-li ten zázrak učiní.
Nedbá na nočních dravců skřek
ni hrůzy, v chrám jež vetkal věk.
U oltáře, kde spousty střed,
dívku zří spící, jara květ.
Knížecí vínek zdobí vlas;
srdcem mu chvěly touha, jas.
Kvap s dílem však, než zhasne žár,
jen jiskra již tu, v té jen zdarzdar.
Živým se dechem v popeli
jiskřičky žhnoucí zaskvěly.
Vyšlehl plamen veselý,
oběti dávné hořely.
Kněžna již oko otvírá,
k chranci je vděčně upírá.
„„Junáku můj, Ty’s vzkřísil nás –
slyš, k chrámu hučí lidu hlas.
Co mohu dát ti odměnou?““
,Největší všech: Ó, budiž mou!‘
Nachem se rděla. V zápětí
již vznesl ji v své obětí.
Vzkříšený lid se hrne v chrám:
Spasil„Spasil jsi nás, Ty vládni nám!“
S královnou mladý král jde zpět,
cestu jim stele z růží květ.
V širáku, v haleně Honza král
šťastně pak šťastným panoval.
[25]