MARIONETTA.

MARIONETTA.
Pověz nám, loutko, kdo tě stvořil? „Pokrok, Věda, Vzdělanost.“ Co tě tak nadýmá, by každý se ti kořil? „Pokrok, Věda, Vzdělanost.“ Nuž, ukaž něco ze své moudrosti! „Pokrok, Věda, Vzdělanost.“ Toť pouhá slova, hlouposti – – „Pokrok, Věda, Vzdělanost.“ A na to pýchou a vztekem ta loutka pukla s jekem: „Pokrok, Věda, Vzdělanost.“ – A dost. 51 ANTICKÝ BÁSNÍK.
Básník drží zrcadlo své době. Tak zní fráze Macharova. On vidí antiku v samém úsměvu a slunci a nechce vidět jejích stínů. Podívejme se do zrcadla básníka Martiala, který žil v Římě v době, kterou Machar nejvíce opěvá, a jenž době té drží zrcadlo ve svých břitkých básních. Marcus Valerius Martialis narodil se kol roku 40. po Kristu v březnu v městě Bilbilis na řece Salo ve Španělsku. Rodiště jeho neproslulo ničím než železnými doly v okolí. Už v 22. roce byl snaživý Martial v rušném hlavním městě Římě. Bylo to za posledních let hrůzovlády císaře Nerona, miláčka Macharova. Martial, zdravý syn nezkaženého venkova, bystrý pozorovatel, brzo odkoukal všechny slabiny a směšnosti tehdejší hyperkultury. Chtěl se věnovat asi právnictví, ale básnická žíla, zvláště satirická, brzo v něm propukla. Vrchol básnické činnosti jeho spadá do doby císaře Domitiana, který nastoupil trůn r. 81. Získal si uměním svým brzo přízně šlechty, spisovatelů i císařů Domitiana, Nervy, Trajana. Martial šlehal svými epigramy zvrhlý pohanský Řím tedy v době, kdy tam smrtí mučednickou vykrváceli apoštolé sv. Petr a Pavel, kdy v katakombách rodil se nový svět. Svým smyslem pro mravnost a svou otevřeností a poetickým slohem jest jakýmsi prorokem pohanského Říma, 52 předchůdcem křesťanství. Hlas jeho byl ovšem hlasem volajícího na poušti. Jeho šlehy se čtly rády, s chutí a se smíchem, ale nebylo sily k obrácení. Jako literát, zvláště epigramatik prvého řádu, zanechal nesmazatelné stopy. Od něho se učili Logau, Lessing, Goethe, Schiller, zajisté i Heine, Čelakovský, Havlíček i Machar. Žil, jak se zdá, ve šťastném manželství s rodačkou svou, a zhnusen shonem velkoměsta rád uchyloval se na svou venkovskou vilu. Po 35 letech ztrávených v Říme vrátil se do rodiště, kdež r. 101 po Kr. zemřel. Po jeho smrti napsal Plinius Priscovi (III. 21.): „Slyším, že zemřel VaIerius Martialis, a velmi mne to zarmoutilo. Byl to ženiální, bystrý muž a sršel vtipem. Básník plný soli a břitkosti a při tom nejlepší duše na světě.“ Následující ukázky z jeho básni přispějí k poznání tehdejšího Říma.
ŽIVNOSTI V ŘÍMĚ.
Co pohnulo té, milý Sexte, že stěhuješ se do Říma? Co hledáš tam? Rci, jaké plány tvůj smělý duch tu pojímá? 53 „Zahájím advokátní praxi, věř, Cicerona zastíním a nikdo na trojitém foru se nesmí měřit s umem mým!“ Znáš Civisa, dím, Atestina, ti také hájit chodili, však při tom žádný nevydělal, co spolu při tom propili. „Aj! Nebudu-li v tom mít štěstí, psát budu verše! Při sám bůh, že řekneš, že je psal sám Maro, až zahlaholí tobě v sluch!“ Co? Zbláznil ses ? Přijď do Říma jen. Tu po ulicích ve chvíli zříš v davech v pláštích ošumělých jít Nasony a Vergily. – „Nuž! po patronech budu chodit!“ Chachá! To by sis teprv dal! Tři, čtyři slíznou při tom drobty, těm druhým škručí břich až žal. „By člověk v Římě uživil se, co činit, prosím, řekni přec!“ – Jen náhodou, věř, milý Sexte, tam uživí se – poctivec! * 54 O MRAVECH ŘÍMSKÝCH.
Dávno, Sophronie Rufe, chodím, ptám se celým městem, zdali je tu někde dívka, která – už kdy odřekla. Nenajdeš tu ani jedné, takže konečně sám věříš: Odřeknout je křivda, hřích neb aspoň v Římě nesmí být. Což pak žádná není cudná? Mnoho tisíc! – Jak to činí? Inu, nikdy nedávají, „ne“ však nikdy neřeknou. * PŘÍTEL QUINTUS.
Chceš, bych ti daroval svá díla, příteli Quinte. Nech to být. Triphonius, můj nakladatel ti prodá jich, co budeš chtít. „Co!? voláš, platit za ty frašky! Co byste ještě nechtěli! Hahá, jsem zcela při rozumu!“ Já také, milý příteli! * 55 UPŘÍMNÁ.
Sedmi mužům svým náhle zemřelým Chloe krásný pomník postavila, do kamene tato prostá slova vryla: „Toto Chloe učinila!“ Je-li možno, by se jasněj vyjádřila? * ZUBY.
Thais, ta má zuby černé, shnilé, ale Lecanie krásné bílé jako perly bělostné a žhavé. – Ano, ty jsou koupené, a ony pravé. * DÁMA V ZÁVOJI V LÁZNÍCH.
Tvá roztomilá tvář se halí v černý šlář. Tvé tělo (méně krásné je) rozrývá lázní peřeje. Slyš vzkaz, jejž těchto hlubin víla ti ústy básnickými sílá: Nemíním déle trpět pychu, jejž páše tato žena. 56 Nech ukáže tvář bez ostychu neb ať se koupá – oblečena. SELIUS.
Hle, Selius frivolním žvaní rtem, že naši bohové jsou výmyslem! Sám věřil bych. Neb kdyby bozi byli, takého dareby by neživili. 57