Tchoř.
Nastojte! sousede,
neznám se zlostí,
v stodole, na sýpce
nezvaní hosti
se mnou se sdílejí
o boží dar;
jest-li je nelapím,
stihne mne zmar!
Paňmámě, nevěstě,
synu i dceři,
nastává hlídání,
jak se jen zšeří;
sám ale s větrovkou
obcházím dvůr, –
nemusí buditi
zpěvem nás kúr!
[31]
Paňmáma, nevěsta,
syn ani dcera,
já také nezamkli
oka jsme včera.
Nikdo nic neviděl,
neslyšel z nás,
přece však zloděj se
na sýpce pás’.
Babu jsem zavolal,
která zná čáry,
sýpku jsem prohléd’ až
po krovu šáry,
z řetězu puštěn byl
na noc zlý pes,
přece nám upláchnul
zloděj i dnes.
Kmotříčku rozmilý,
divné to věci,
jste tu přec uzavřen
jako pták v kleci.
Věřte mi, zloděj ten,
rasík jej zmoř,
není než dareba –
domácí tchoř!
32
Špatné to hlídání
s mámou i s dcerou,
s nevěstou, se synem,
tchoři kde berou;
ani ten buben vám
nezjedná klid,
tchořovy spády zná
jenom náš žid.
Kmotříčku, radu dám
dobrou vám věru:
paňmámu, nevěstu
syna i dceru
pány Vy učiňte
nad sýpkou jen,
krásti tchoř přestane
ještě v týž den.
33