Kuželky.
Modré nebe, nikde ani mráčku,
slunce již již v západě,
parno, mlčí píseň ptáčků,
list se nechví v zahradě.
Náhle však pod stínem košatých stromů
zavzněly rachoty, dunění hromů –
jaká to bouře? jaký to hluk?
Sousedům kuželky postavil kluk;
kule tu po žlábku drčí,
nazpět zas po prkně hrčí.
,Dobrá díra! Málo škody,
aspoň nic nám nezkazil. –
Ouvej, štěkla! To jsou hody! –
A teď „brandejs“ vyrazil!‘
Válečnou hrajou dnes. Protivné voje
na sebe zírají dychtivy boje,
[68]
vůdce svůj vzbuzuje, pořádá šik,
cinkot zní sklenic a smíchy a ryk.
Koule a kuželka chrastí;
bitva jak o blaho vlasti.
„Čtyry padly. Blázen dřevo!
neví, koho má se bát;
ale pozor! tamhle v levo
vidím ještě „fanku“ stát.“
Hráči se střídají, první a druhý,
dřevaře posílá vůdce v boj tuhý.
Marně! Vrh přímý, ni pudl tu vhod,
minul tě „fanku“ i devátý hod.
Hněvem se armáda chvěje,
ryčně se nepřítel směje.
„Jenom do nich, pláteníci!
na kuželku jednu pět!
Ostrostřelci, dráteníci,
viděl-li to někdy svět?“
V klopotu, supotu, ve potu tváře,
házejí, zmatek již na celé čáře –
nastojte, poslední, vůdce jde v boj!
„Fanko, ach, fančičko, pevně jen stoj!“
Namířil, hodil a rázem,
kácí se kuželka na zem.
69
Vítězně kol hledí vůdce,
svým čest dobyl zase zpět.
A kluk staví. Bledne škůdce.
Hod a výkřik: „Všech devět!“
Hlavy zas vypnuli zoufalí k výši,
sokové stojí tu, sotva že dýší.
Rozmach a poslední zaduní vrh,
osm on kuželek do písku strh’.
Vesele oči se svítí:
,Do třetí třeba jim jíti!‘
A již čile nastupují
nepřátelé k závodu,
mračna z dýmek vystupují
ve večerní pohodu.
Kabáty svlečeny, rukáv se kasá.
„Však my vás!“ Řezník dí: „To bude masa!“
,Jest-li jen nezbude „fanka“ vám zas!‘
„Brachu, psí do nebe nevolá hlas!“
Hodil, a kule se v dáli,
po drnu bez cíle valí.
Tak boj dál a dále zuří,
ač již soumrak omylný
ze snu vábí havěď můří,
v letu kolem svítilny.
70
Klekání doznělo, do noci tmavé,
rozléhá vřava se bitky té dravé.
Dvanáctkrát zatroubil ponocný kdes,
soupeři zápasí dále i dnes.
Vždyť pak to nebolí pány –
v kuželky buší jen rány!
71