Umíráček.

Ladislav Quis

Umíráček.
Neklinkej, necinkej, zlověstný zvonečku, neskuhrej, nebřinkej bídu mou městečku. Co je živým po ní? A nač mrtvým zvoní srdce tvé ve výši? Oni tě neslyší. – A proč pláčeš pro ni? Či snad ti bývala družkou v tom životě, či snad tě mívala za syna, za chotě? Či’s ji milovával, s ní se těšil, hrával? Zda-li tě líbala, věrně tě hlídala, když jsi umdlen spával? [72] Zřel jsi ji umírat na lůžku v chudobě? viděl’s ji rozstírat náruč snad po sobě? Zřel’s, jak oči obě mroucí točí k tobě, slyšel’s ji šeptati: „Kéž mohu zůstati, choti můj, mé robě!“? Vidíš tu světici v rubáši oděnou s úsměvem na líci bledou a studenou? Křížem ruce leží na ňadrech, v nichž svěží srdce již nebije. Ona již nežije! Co ty víš v té věži! Ustaň již kvíleti, zanech té přetvářky s každým se sdíleti o pláč a o nářky! Na mne shlédni k důli. Já jsem jako z žuly. 73 Nepláču, nekřičím, nevzdýchám nad ničím, a přec srdce v půli. Co víš, ty kovový zvonku, co bolesti, jícen když hrobový loupí nás o štěstí, co tu moji duši v tajném nitru kruší? Neklinkej, necinkej, neskuhrej, nebřinkej, slepče, v hluché uši! 74