Náměstí staroměstské.
Náměstí ty staroměstské,
jak jsi malé na pohled,
Praha-li však srdce české,
ty jsi toho srdce střed.
Co v tom srdci vře a vřelovřelo,
v tobě vždy se odráželo,
17
vlasti sláva, zmar a vznik
psány tu co v památník.
Volný lid se vlnil venku,
šumot zněl až v radní sál,
kdy jsi ty, Šternberský Zdenku,
zvolal: „Živ buď Jiří král!“
A co hrom to hučí v dáli
z volných prsou: „Sláva králi!“
královský tak plesá zvon,
s ním pak srdcí milion.
Prahou chvěla temná rána,
náměstím zněl bubnů třesk,
ocel kata přichystaná
odráží, hle, duhy lesk. –
Dvadcet sedm, dlouhá řada! –
Za hlavou kdy hlava padá,
zbrocen krví jásá vrah:
„Tenkráte jsem k srdci sáh!“
Náměstí ty staroměstské,
jak jsi malé na pohled,
Praha-li však srdce české,
ty jsi toho srdce střed.
Kdy as tebou dav se míse
dále v srdce rozvlní se,
aby vlasti neslo jas:
„Že jsme volni, volni zas?“
18