Písně lásky.
I.
V komůrce mé tmí se.
Což ten večer smí se
všude vedrat, všude,
v hrad i v chyže chudé.
Komůrka má šerá.
Kéž bych od večera
zvěděl, dítě moje,
cestu v srdce tvoje.
II.
V pravo lesy, v levo lesy,
kolem cesty bělavé,
z hloubí lesa ptactva plesy
k výši spějí modravé.
[41]
Lesy, vy jste láska moje,
v nich ta cesta žitím mým,
z hlubin lásky písní roje
k očím spějí modravým.
III.
Mně na tvé oko modravé
zřít na lazur jak ladný,
on modrem srdce rozchvěje,
však sám jest věčně chladný.
Mne oko tvoje modravé
jak nebe k sobě táhne,
však touha jím jsouc zbuzena
cíl nikdy nedosáhne.
Mně hled v tvé oko modravé
je skokem ve střed moře,
kde marně v člunu lásky tvé
chci spasen být se noře.
IV.
Již zaplanula po nebi
zář tisícerých hvězd,
a čím ty hvězdy jasnější,
tím tmavším nebe jest.
42
Mé hvězdyhvězdy, to jsou oči tvé,
tvá láska nebe však,
jež v tmách mi zniká víc a víc,
čím jasnější tvůj zrak.
V.
Já ve vás příliš hluboko
jsem zřel, vy svůdné oči,
než abych mohl ustanout,
kdy lidé na mne sočí.
Tam v hloubí chtěl jsem hledati
si odvěť ku otázce:
proč jste tak milé, rozkošné? –
a utonul jsem v lásce.
VI.
Kdybys, drahoušku, věděla,
jak často myslím na tě,
jak drahokamy zdobím šíj
a šatím tebe v zlatě;
zda, snílku, bys se nesmála,
zda s ním bybys chtěla sníti
ten dlouhý, krásný lásky sen
po celé, celé žití? –
43
VII.
Bledé čelo, oči kalné
v srdci ránu ohněm žhoucí,
v duši temno, pusto žalné,
bez naděje v čas budoucí;
tak jsem bloudil širou plání,
tak jsem bloudil pustým hájem,
v sobě taje naříkání
nad tím krásným svadlým májem.
A zas nocí duše mojí
kmítalo to co lesk hvězdy,
že my přece budem svýmisvými,
a ne cizí, dální vezdy.
Kdy jsem tobě s Bohem dával,
„navždy“ děla ústa v bolu,
ale v srdci šeptalo to:
„my se přece sejdem spolu.“
Zda to víš? jak ruka tvoje
moji v sobě tiskla vřele,
v tušení že blaha nitro
rozchvělo se celé, celé. –
Nechť si tvoje ústa trpká
slova ke mně promluvila,
44
stisku toho vřelou řečí
láska tvá se prozradila.
VIII.
Dlouho stál jsem nade řekou,
zřel, jak v dálí vlny spějí,
jako bych chtěl v jejich víru
spatřit drahý obraz její.
Hučení jsem stále slouchal,
jež se neslo ke mně s dola,
jak bych myslel, že ta řeka
její milé jmeno volá.
IX.
Má celá duše, každé mysli hnutí,
tluk srdce každý, všechovšecko chtění mé
a každý skutek, všecko, všecko tvé
a všecko, drahá, k tobě jen mne nutí.
Má krev se bouří při tvé ruky tknutí,
a v tvoje oko já kdy hroužím své,
tu všecko mizí, ty jen jediné
se neseš před mnou lásky na perutí.
Ty’s láska má, tak lepá nekonečně,
ty’s láska má, ty srdci kážeš bít,
ty’s láska má, ty v duši žiješ věčně,
ty’s láska má, bez níž mi nelze žít.
45
X.
Jako mladé ptáče
byla láska má.
Tebe oblétala,
křídlem třepetala,
smutné písně pěla,
dokud nezavzněla
vstříc mu láska tvá.
Jako mocný orel
teď má láska jest.
Tebe uchvátila,
s tebou navrátila
vzhůru k své se říši,
tam, kde slunci bližší
naše láska jest.
XI.
Jest mnoho domů ve městě
a v každém oken mnoho,
já přece vždycky pohlížím
z nich jenom do jednoho.
A třeba zima, sníh i led,
tam růže jako v letě,
kdy na tu růži pohledím,
mně jaro lásky kvete.
46
XII.
Co po světě nám, drahoušku,
a co nám do všech lidí,
kdy srdce bije pro srdce,
ráj jedno v druhém vidí.
Nechť svět se točí stále dál,
ať lidé snujou řeči,
jen rozkvetá-li láska nám
a srdce srdci svědčí.
XIII.
Jest láska, naše pohádka,
z nás obou každý děcko,
jen ona mysle poutá nám
a jiné cizím všecko.
„Ach, jaký naší pohádce
as konec bude, hochu?“ –
„Víš, buď ji skončí veselostveselost,
anebo pláče trochu.“
XIV.
Luhy, luhy zasázavské,
kam se poděl půvab váš?
a ty řeko, jasná řeko,
kam tak rychle ubíháš?
47
„Do světa šla tvoje milá,
vzala s sebou půvab nám.
A já řeka, jak tvé touhy,
k Vltavě jen pospíchám.“
XV.
Žlutavý měsíček
po lukách vykvětá,
ach, kdo as rozséval
žárlivost do světa?
Žárlivost do světasvěta,
nevěru ve lásku,
že ty mi nevěříš,
rozmilý obrázku? –
Samo ji zlato mémé,
samo ji zasilo;
černé jest oko tvé,
věrné však nebylo.
XVI.
O noci dlouhé, o vy dny jak moře,
proč věčné vy a vy proč nejste slední? –
Já z noci k noci stejné nesu hoře
a jednu bolest mám ode dne ke dni.
48
Vy krásné sny, vy andělé mých nocí,
vy naděje mé, dnů mých průvodčí,
zda vinou mou či hnány cizí mocí
jste zmizely mně všecky ze očí? –
Ó noci smutné, smutné k nevypsání,
vy dnové jako rakve živoucích,
kdy srdce moje sténá ve zoufání
a ústa zrádná trpký vedou smích.
VXII.XVII.
Spadl s mostu do Sázavy
šáteček mně bílý,
za ním slza s oka mého
pro tebe, můj milý.
Pláčem smočen šátek ke dnu
znenáhla se noří.
Jak ta láska, jak ta láska
v mého srdce hoři.
XVIII.
Protivné my točny jsme,
sever ty, já jihem tobě,
mezi námi svět se dme,
a my věčně dální sobě.
49
Věčně, a přec věčně zas
jedna moc nás k sobě táhne,
cítím však, že nikdy as
cíle svého nedosáhne.
XIX.
Zahořel den láskou k noci
bez naděje, bez pomoci.
Stejná milost v noci zplála
neukojná, neustálá.
Oběma svou prchat něhu
kolem světa v divém běhu.
Oběma se stíhat zase,
nestihnout však v žádném čase.
Proto den, kdy ve dál vanevane,
družkou líbán v žárech zplane.
Touhou rdí sese, prchající
noc kdy líbá v temnou líci,
a po zemi tiché, teskné
rosný pláč se noci leskne.
Zdali nejsme, dívko má,
jako oni ty a já? –
50
XX.
Velká noc, ach, velká noc!
Roztála vše jara moc,
vzkříšen všude zpěv i květ;
kéž i v tobě lásky svět,
probuzen jsa, u květ zrál
a v tom světě já byl král.
Letnice, ó letnice!
Jediná kraj květnice,
růže již se rozvila,
srdce již se spojila.
V ráji jsme, svět daleký –
Na věky-li, na věky?
Dušiček, již, dušiček!
Sloupků dost i svíčiček,
plaménků tu na tisíc,
v tvém však srdci žádný víc;
já jen lásky nad hrobem
v prsou bolest rozžal jsem.
Vánoce, ó, vánoce!
Dárky, zlaté ovoce
na tom stromku zeleném,
mně však žádný v srdci tvém;
leda cit tvůj utuhlý
v hřebík pro mne do truhly.
51
XXI.
Já snil jsem, že jsi zemřelazemřela,
a cítil ve snách hoře,
až tonoucího ve slzách
mne probudila zoře.
Což o sen? on ti pomízí,
však nikdy v srdci vráska.
Což o ni? ona živa jestjest,
mrtva jen její láska. –
XXII.
Na tom hrobě mojí lásky
není žádný kříž,
vždyť ta víra, které znakem,
zašla s láskou již.
Hrobu lásky želené
není trávy zelené,
svadla naděj a mé jaro
sněhem sbělené.
XXIII.
Má milá sedí u okna,okna
a úsměv hrá jí ve líci,
vždyť dešť jen šlehá chladné sklo
a mne, jenž běhám ulicí.
52
Má milá stojí před knězem
a šeptá „ano“ blažící,
však naši lásku šlehá vtip,
a já s ní běhám ulicí.
XXIV.
Strniště jen všude holé
tam, kde kvetlo štěstí nám,
a já na to pusté pole
svoji lásku zaorám.
Bolestí je zaseju,
krví svou je poleju,
pak si lehnu v chladné lůžko,
hrudami se pokreju.
Na poli pak vzejde časem
bujně modrý, modrý len,
to že pod tím bujným vlasem,
hrával bujný lásky sen.
Až ten len ty budeš plít,
bude srdce hořem mřít,
tenkrát vlas svůj trhat budeš,
tenkrát svoji bídu zřít.
Až pak na svém kolovrátku
len ti bude příst,
vrčení se u pohádku
divnou bude plíst.
Smutně, smutně, smutně zní
každé slovo slze v ní,
53
první jako kletba zvučí
smrt jsou slova poslední.
Až pak budeš tam na hrázi
bílíc plátno stát,
budou kolem tvojich lící
temně větry lkát.
„Dobře, děvče, dobře máš,
že to plátno zalíváš,
aby bylo pěkně bílé
do rakve ti na rubáš.“
XXV.
Zvoní zvony na vše strany,
zvoní mojí lásce hrany.
Zda-li v boru truchlí ptáče? –
Ne, to srdce v těle pláče.
Zda-li rosa mech to močí? –
Ne, to slza z těchto očí.
Rakev-li se ve hrob řítí? –
Ne, to bylo moje žití. –
XXVI.
Divá bouře v tmavém lese,
bouře letí dálnou plání,
bouřná bolest srdcem třese,
duše trne ve zoufání.
Příval, příval, déšť se leje,
54
skálu tvrdou vlna meje,
valem, vírem trhá hráz –
a v to blesk a hromu ráz.
Ticho, ticho slunce svítí,
z hloubí jenom hučí hrom,
v sedmi barvách krůpěj třpytí,
s tichým vánkem šeptá strom.
Tiše, tiše ptáček pěje,
tiše, bol se v srdci chvěje.
Spíš-li jen, ty dívko má? –
Či ten ptáčekptáček, duše tvá?
XXVII.
Planá růže v poli.
Což mne srdce bolí.
Květina uvadne,
láska má uchřadne,
zbude trn jen holý.
S letem list do dáli
větrové zaváli.
Keř se k zemi sklání
v němém naříkání.
Zoufá-li? – Doufá-li? –
Však se tobě růže
jaro vrátit může;
věnčeny lupeny
3555
zardí se pupeny,
královnino lůže.
Ale mně ve světě
léto už nezkvete.
Láska moje planá
záhy pochovaná,
veta je po letě! –