Podzimní.

Podzimní.
I.
Krátké dny a dlouhé noci, kalné dny a noci tmavé, a ty stromy beze listí, a to nebe popelavé. Krátká radost, dlouhé strasti, kalná radost strasti kalné, a to srdce beze lásky a na duši chmury žalné. II.
Tmavé nebe, jasné hvězdy, proč jste se tak zachmuřily, jaké bouře na té klenbě poklidné se rozzuřily? Tmavé oči, jasné hledy, proč jste se tak zakalily, 56 jaké těžké myšlénky to čelo klidné zahalily? III.
Po obloze mračno letí a za mračnem pěvci hájů, by své písně pozanesli do šťastnějších dálných krajů. Myšlénka mou duší letí, za myšlénkou píseň spěje, by mé touhy pozanesla ku vzdálené bez naděje. IV.
Všecko vadne, vše jde spátispáti, a co žiježije, poodlétá bez bolu, vždyť zase jarem vše se vrací, budí, zkvétá. Kdy však srdce lidské vadne, beze snů kdy sen je chvátíchvátí, ach, tu cítí v trpkém bolu, že se jaro nenavrátí. V.
Pustou plání vítr vane. Kudy vanul všecko schladlé, 57 holé stromy k nebi strmí, k zemi padá listí svadlé. Pustým srdcem bolest vane, kudy vane, všecko chladne. K nebi pnou se siré hledy, když ta láska v světě vadne. VI.
Jedna barva, jeden smutek rozprostřeny po přírodě. Žádné kvítí po těch nívách, žádné vlny na té vodě. Jedna barva, jeden smutek po mé duši rozprostřeny, snové mládí pohynuli, v srdci poklid beze změny. VII.
Všecko spí, i les i pláněpláně, nade vším ta mlha hustá, lesy jako po vymření, jako poušť ta pláň je pustá. Všecko dřímá, duch i srdce smutku skryto ve závoje, v srdci jako po vymření, a jak poušť je duše moje. 58 VIII.
Venku chladno, vichr kvílí, v čiré temno kraj se noří, světničku mou plamen hřeje, moje lampa jasně hoří. Jak to jinak jest v mém srdci! Kol nechť hřeje slunce jasné, v nitru tom jest noc a pusto, a má hvězda v temnu hasne.