Na troskách lásky.

Ladislav Quis

Na troskách lásky.
Já jí hladil černé vlasy, líbal jsem ji v bílé čelo, zíral v oko, jež se skvělo blesk co mrakem z tmavé řasy. Ó, kde jsou ty krásné časy, kam se naše blaho dělo? – Smutná noc a smutný den, truchlé žití, truchlý sen. Drahá družko mého mládí, kterak mám se loučit s tebou? navždy-li nás rozkolebou vlny proudu, v dál jež pádí? Proč, co kdy jsme měli rádi, proude časůčasů, trháš sebou,s sebou, 59 proč, co neseš, hoře jen, truchlé žití, truchlý sen? – V zátiší jsem stavěl chatu, s láskou svou, v níž bychom dleli, světa lidí zapomněli, netoužíce po návratu. Teď však ten, jenjenž velí zlatuzlatu, také lásce osud velí – domek můj jest opuštěn, truchlé žití, truchlý sen. V krov i stěny větry dují, chýže má se v bouři chvěje, rozvalem již déšť se leje, shnilé trámy povolují. Na krbu mém tráva bují, z prázdných oken spousta zeje. Vnitř hlod červa, praskot stěn, – truchlé žití, truchlý sen. Nohu opřev o trnože, zasedl si žal můj k stolu, zoufání pak s mukou spolu ulehly si v měkké lože. Kolébka jen prázdná. – Bože! Kdy v ní zpláče dítě bolů, jímž by v hrob byl zaplašen truchlý život, truchlý sen? 60