BALLADA.

Adolf Racek

BALLADA.
Jde pověst příšerná o zatraceném parku knížecím, v němž hrabě pohřben jest uprostřed chrtů svých... Dav pomřel baroness a zbylé podvečer jak moru bledý dým se vlekou zahradou, v jich kruhu němý mnich. – A strašná noc. Jen vichor smutně duje a měsíc stříbří thuje a stezky zarostlé, keř růží zčernalých a zasypané sluje; ve větvích zaťatých tmou vichor táhle duje a půlnoc hučí, na všem dřímá hřích – – – 43 A tisíc jiných lží a pitomostí v pustých horách věří – Park stlívá v pohádkách a klidu tich, v divokém keři na puklém z mramoru sloupu se sklenná koule šeří, vše černě zrcadlí i červánky i sníh – A zákonem lomu trhá obrazy a kroutí a bizarně je křiví a v tváři její splývá smích a strach – A konec? Park jsou ňadra má a koulí nitra taj, comtessy cnostmi. Kdo baron a mnich jsou v tmách?