Dnů deset tisíc mých. Zacházím v samotu
Dnů deset tisíc mých. Zacházím v samotu
uprostřed přírody a města ruchu, shonu,
odcizen všemu, zapadám jen v sebe
a nad příbytky bydlím blízko zvonů.
Dnů deset tisíc mých a bezpočetně nocí!
Své ucho ke rtům samot, ticha kladu
a modlím se a postím, žízním, úpím
a každým krokem dál jsem od základů.
O samoto má, nevýmluvná, hrozná,
v níž není posvěcení, radosti a světla,
v níž věčná prasíla v své děsné lhostejnosti
svým s tvůrčím šílenstvím se v mukách střetla.
Job nesmrtelný sobě sám se rouhám,
– v modlitbách přemítání úzkost svatá! –
jsem vůle bolestí ve zdání všehomíra,
a není boha mimo tathagata,
a není poznání a hmoty, ducha, síly,
ne smrti, hříchu, pravdy, prostoru a času,
a nejsem já a nic, jen bezúčelné všechno;
vše mimo bytí – slova, zvuky hlasů.
38
Mystický Ahasver a Faust, Hamlet věčný
hledaje absolutno kosmem celým,
vím, není pravdy v prostoru a času
a mimo ně, tož v člověka se vtělím,
své smysly násobě a nové světy tvoře,
bych myšlénku a krásu, sebe chápal,
a do slepoty tmy a noci ducha
bych umění a srdce rozžal zápal!
1900–1904.