LYRIKŮV PÁD
– – – byl odvěkým předurčením a osudem básníka počátku a konce – – –
A tak zastihlo básníka zániku vědomí oné nutnosti schouleného v bolestech, zdrceného a odvráceného od rozepsané knihy, knihy hudebné jako souzvuk, který jest pod slovem, nepochopitelné jako vlastní myšlénka, která jest za slovem, knihy vniterné jako modlitba, která jest mimo slovo, vroucí jako dopis milence, nejnižší i nejvyšší útvar lyriky, která jest základní, prvotní, jediná a poslední řeč a ne víc než melodie, hra a hudba nevyslovitelného se znamením již doteku smrti.
U nohou jeho ulehala tma připozdívání, v koutech se chvěla bázní mlčení, oknem nahlédala hrůza, naproti básníku v temnu zrcadla příšerou se šeřil večer, jehož znamení jest šílenství, ve prachu se svíjel hnus, ze skulin se vypotácely můry pochyb, z pohaslého krbu se plazil dýmem strach, ve stěnách příbytku ukryto skuhralo zděšení.
Nejhlubší bol zastřel únavou zrak poetův, zmatkem rozehnal šik myšlének, úzkostí uspal sílu jeho, na hlavu jeho položil na posměch věnec z černých růží tesknot, rty jeho otrávil trpkým jedem hořkosti a ústa jeho zacpal žalem.
A pak bděly nad mukami tajemné strážkyně básníků: samota, ticho a noc. –
Když rozepiaté bílé ruce básníka probouzejícího se z hlubin černých snů v křeči se pohnuly, a levice převrhla ne kalamář, ale nádobu srdce, uzřel nejvyššího z andělů, anděla smutku, slitovníka, který přišel pokloniti se mysteriím martyria a políbiv pravici, jež držela ne péro, ale nástroj utrpení, posvěcený horkou kanoucí krví. Anděl poklekl a nedbaje němého odmítnutí básníkova, plného zoufalství, marnosti, nejistoty, nedůvěry a zatracení, vyřizoval mučedníku vzkaz věčna – – –
– – – na počátku bylo jen to, co slova vaše zvou ať láskou, ať touhou, ať vůlí, ale čehož nejbližší název jest bolest, jejíž řečí jest hudba, hovorem modlitba a písmem poesie.
A proto není poetou, koho ve smutné, tmavé a krásné říši hoře nebyly navštívily a slíbaly i poslední bolesti, nejvzdálenější záhady a nejukrytější otázky.
A proto je poesie sakrosanktissimum jedince a nejvnitrnější a nejimtimnějšínejintimnější já.
A proto není slávy mimo slávu bolestí a záhad, a proto je poesie mimo úspěch, prospěch, mimo dav.
40
A není mimo poesii jiného nenáboženství a jiného vědění pro vás začarované, poesie jest bezprostředním nazíráním.
A proto nelze poesii učiti a nelze ničeho říci o ní těm, kdož sami jí nepochopili. A kdo ji pochopili, ti jí žijí, a kdo žijí tímto pratajemstvím, jsou nesmrtelní, ale jsou bezejmenní a blízcí slasti splynutí a zániku. Poesii nelze koupiti, ani vyprositi, ani vymodliti, jest údělem a věnem nejsilnějších, nejkrásnějších, nejsvětějších, jest nevěstou těch; kteří se narodili v životě matky panici, všemocná přehodnotitelka, odhodnotitelka a znovuhodnotitelka všeho.
A jako oblak je básník. Sestupuje-li k zemi, není již oblakem. On bloudí bez přestání, dnes od východu na západ, zítra od půlnoci k ránu. Tváří vždy obrácen k slunci a k zemi vždy stínem. Je zlatý, je hořící, je sněžný a jindy tmavý jako noc. A výsost jeho je taková, že je hluchý ku prospěchům oráčů. Sám v sobě nese úrodu i blesky a nikdy nedochází cíle, a zdá-li se dětem země, že oblak roste, jest to znamením, že brzy padne.
Poesie ničeho nechce, zanícená jen a oddaná a poznání její jest nejzávratnější zbožnost a svrchovaná a jediná poslušnost dávajícího sílu viděti a slyšeti nezvratné velení ústům.
A proto žárlivá nevraživost chvílí zmatků svatých, jichž rozkazem jest napomenouti zasněné duchovenstvo poesie, že není srozumění v modlitbách jejich navzájem, leč v nekonečnu tušením – – –
Seraf se zved’, sám v básní knize psal,
perutí máv’ a mizel výšin v dál.
Zasténav zveří básník vztyčen stál,
v tom Satan před ním rudým ohněm plál.
Z poznání stromu zlatým prutem švih’,
v myšlénkách pěvce čta a duse smích.
Dva mocnáři tak stáli mlčíce,
až ďábel zavyl vztekem vichřice:
Ty, který milovals až k nenávisti,
až k lhostejnosti kterýs nenáviděl,
do špíny život žít jenž neštítil se,
až do šílenství který sny své vysnil,
až k blasfemii který byl jsi zbožný,
jenž probádal se až ve věčné pranic,
ty, který smál jsi se až do mlčení,
ty, který trpěl jsi až do rozkoší,
a který hýřil jsi až do askese,
jenž doved’ malým být až bohem mizel
pochopiv věčno v nirvany nekonečnu – –
41
Ty, trosko kletbě nudy propadlá,
zoufalství v srdci, smutek ve tváři,
když shaslo slunce, hvězdy nezáří,
si, blázne, sedneš blízko zrcadla,
bys zrak svůj nořil věčna v oblasti, – – –
Tak duch v hloub pekla pad’ ti propastí...
V poselství věčna není těchy vám,
půl otrok černý pravdu děl, půl lhal,
čti, velkou chartu svobod tvých zde mám!
– – – na počátku nebylo ničeho jen rozkoš, kteráž jest podstata a základ všeho cítění, chtění a celé vaší bytosti.
Mimo rozkoš nelze vám nic poznati a rozkoš jest jediným důkazem vaším, že cosi je.
Rozkoš je všechno, je život, je pohlaví, je poesie. I bolest jest jen rubem rozkoše.
Z rozkoše roste nejhlubší poznání sladké únavy snění chlípnosti, nejkrásnější činy a nejsilnější jedinci.
Nezáleží na ničem, jen na rozkoši, která jest nekonečná, nevyčerpatelná a stupňovaná i v mizení.
Z rozpětí rozkoše vznikaly póly pohlaví, světlo a tma, radost a bolest, rythmus zdvihu a pádu, hudba a ticho, život a smrt, zápor a klad.
Nejmámivějších rozkoší dosáhne jen virtuos a umělec rozkoše a jen geniové rozkoše pochopí rozkoš bolesti a záporu a zla – – –.
A ty, jehož moudrost není víc než milostný klokot slavíka, věz, že mé nejkrásnější jméno jest – svůdce a škůdce.
A věz, že poesii není žádných mezí, zákonů a králů, kdo pochopí její nejvnitřnější tajemství, usmívá se, sám mocný, bez povinností, a stačí mu ne zavolati, ne pohled za ní, jen ozvěna myšlénky na ni, a ona přijde.
Poesie jest hrou a hýřením sil, je mimo účel, dobro a mravno jako všechno a bytí a je vnímání samo.
A pověra, klam a mam jsou všechny normy o vázaném a volném rythmu, jako by bylo lze žíti kterýkoli život z nekonečné škály prabytí mimo rythmus a volně a není ničeho neživého. –
Je poesie obrů vyzývání – – –.
He, lyrik přemýšlí, ďas jednostranným zdá se?
Ne, pane, u ďáblů i s rubremrubem počítá se!
Viz, jabko dobra, zla, změn moc má, zmizení.
Hleď, opál z něho teď, to drahokámen slov,
viď, není krystalem ten kámen amorfní,
jak světelkuje, hned jak měsíc, hned jak kov,
věz: zákon zákonů jest, není slova slov,
a pozor dej, hle, na mé dlani – nic,
myslíš, že, bigot íbigotní, tvůj materiál víc?
42
Nuž, račte, básníku, na rubu jenom číst!
– – – Básník je krásný muž, který má co o sobě říci, umělec, kdo toho nečiní...
A nejbohatší odměna pracovníka za vlastní tragické odhodnocení svého živlu jest nejpyšnější konec konců vznešené, čisté mlčení neprofanujícího a neopětujícího sebe – – –.
Vím, za mnohé že zrak tvůj teskný ptá se,
již náboženství popletli si v kráse,
co zbude těm, jímž hrozná nutnost v hlase
svou vzkřiknout bytost do půlnočních tich?
Všem rcete, mistře, epika že smích,
jenž s klidem kráčí městem života
a dialogy slyší, láskou jak se sváří,
neb alchymisty, který život vaří
a zří jak kotel spory klokotá,
neb vědce smích, jenž nic na prvky měří
a v rovnici tangenty záhad věří
– – – – – – – – – – –.
Tvé přemítání marno nad marno,
zapomeň, z beztvárna, že tvar jde v beztvárno,
hádanek věčných živý otazníku,
se v interpunkci jinou rychle změň,
tvá v květech tvarů krásná, krátká žeň!
A že též já ctím zvěstování andělské,
sentimentální báj slyš o básníku,
jež cestám tvým a všech proroctví ďábelské – –.
Utis, nejlepší z melodů je pochován v háji mlčení, a hrob jeho jest označen bezejmenným náhrobkem ticha – – –.
Dávno a dávno Utis naslouchal na útesu skalním zelenavého moře vzdálené, kouzelné písni, z vlastních hlubin, té písni, která vždy mu utichala ve ztracenu neukončena – – –.
A toho večera, v měsíci květů, při východu luny byl Utis nevýslovně šťasten v naději, že již doslechne tajemnou píseň svou, když moře závistné se rozzuřilo, aby přehlušilo píseň, beztak plachou a jemnou jak desátá ozvěna, píseň, jež byla Utisovou písní života – – –.
A Utis šílený mrštil lyrou svou, jejíž struny byly ze zlatých vlasů milenky, do peřejí, že moře utichlo.
Ale lyra byla roztříštěna a Utis nalezen byl mrtev, ale s tváří klidnou jako bledý měsíc.
A pro rozbitý nástroj hudby své byl pochován Utis v háji mlčení a hrob jeho označen bezejmenným náhrobkem ticha, rušeného jen vždy za modravých nocí, v měsíci vůně nevýslovně sladkou melodií v korunách oliv, ale smyslu oné písně nerozumějí ani milenci – – –.
43
V tom roztříštěno zazvonilo smíchem mrtvé hmoty zrcadlo a temnotou zaúpěl pád bezvědomého těla.
Král temnot zmizel s jablkem a prutem vědění, jen nástroje práce básníkovy ležely vedle omdlevšího, jež rozbily příšerné zdání, ale s ním i zrcadlo, zbytečné nadále, protože za noc tu vlasy poetovy sestříbřily a tvář se stala tváří starce, před níž kráčely síly.
A to byl lyrikův pád, ne básníkova smrt.
Naposled přepracováno r. 1906.
44
OBSAH KNIHY: Z ÓDY ČLOVĚKA. – MONOLOG BLÁZNA. – PÍSEŇ MILOSTNÁ. – Z BÁSNÍKOVA SKIZZÁŘE. – LYRIKŮV PÁD.
– Od téhož vyšly samostatně knihy: DE PROFUNDIS. – SNIVÁ MOUDROST. – SRDCOVÉ ESO. – ĎÁBLOVA SONATA, část této knihy.
E: mk; 2004
[45]