JSEM KVĚT, jenž smrti žencem bude sťat,
JSEM KVĚT, jenž smrti žencem bude sťat,
než vzplá kdys modrý, bílý, zlatý den;
dál pomněnkou kvést v horách bude len,
větérek v lesích třásti modříny,
v tmě hladiny kolébat lekníny,
zahouká holub háje z ostruží,
míhavý motýl slétne do růží,
červánky shoří, mně vše zanechat,
když sladce znaven žitím půjdu spat. –
Má DCERKO, liljí, jasmínů dej běl
mně v rakev, by mne nikdo neviděl,
mne smutkem nebuď, ŽENO, v pohádce
jak zmizet nech mne; dva jen kosatce
TY za mnou vhoď! Kol budiž slavnost tich!
Než vyhnanství mne stihne otců mých,
mně na cestu dej, SYNU, houslím hrát:
Dobrú noc – – – Zahučaly – – – jedenkrát!
„Z tajemna v neznámo jde snivý host“ –
rci všem, pak zapomeň mne pro radost! –
Můj popel růžím dej, v nichž dřímá Vyšehrad.
29