NAŠE MATKY.

NAŠE MATKY.
Vy matky české, po dědinách skryté, jak vlaštovičky jaré švitoříte; tvář kulatá, byť rozvlněna vráskou, vždy rumění se nejteplejší láskou; kdo v oči hledne pod vašimi víčky, jak pohleděl by v noci na hvězdičky. Když o andělu české dítě slýchá, že v noci k dětem kloní hlavičku, že zlaté sny jim do hlavičky dýchá a zulíbá je měkce na líčku: jak v mysli dětské anděl ten se zjeví, má maminčinu hlavu překrásnou! Ti snové lepí k stáru nezhasnou a chorým srdcím vždycky pouleví. Když vykreslí si zádumčivá duše, jak čekávala tenkrát u dveří, skráň zahalenu majíc do loktuše a pod ní věnec lesklých kadeří, jak dítě měkkým přivítala slovem a zulíbala svého okáče – v té upomínce k stáru o samotě si trudná mysl dětsky zapláče. Když vzpomíná, jak pro své děti pouze den za dnem znala pernou lopotu, a když pak přišel večer v sobotu, jak děti tiskla dlouze tak, ach, dlouze... 79 Jak v noci pozdní, časně na úsvitě své dlaně tvrdé, plné mozolů výš k nebi zdvihla, aby její dítě v tom světě širém žilo bez bolů, by Bůh je chránil, až se hlava její tam na hřbitůvku navždy uloží, by nespávalo nikdy na hloží a nebloudilo světem v beznaději: v té chvíli člověk zaletěl by v dálidáli, až tam, kde leží nízká mohyla, a tebe zas by, hlavo rozmilá, chtěl vyhrabati jak to siré robě a na tvých prsou požalovat sobě! Nám česká matka čela mladá ková! Že přestáli jsme bouři staletou, i její tklivá dokázala slova – ta v činy velké teprv rozkvetou, vždyť je v nich láska, která pouze spasí, jíž ve světě je bědně maličko, jež mocnější je hesel hlučné krásy! Ó, prostinká ty česká matičko, co léků divných člověčenstvu hlásá již věky v knihách rádců moudrých tlum- a tvoje dobrá hlava šedovlasá by radu pravou dala národům! (Osvěta. 1886.)
80