MORAVĚ.

MORAVĚ.
Čarovná země, lesů tmavou třísní jak věncem luzným ladně zdobená, nevěsto tichá, strastmi zlomená, ó přijmi lásku skrytou v chudé písni. Bouř zlá ti vála po zeleném luhu, jen chladný žal ti padal do klína, kde Svratka šumná temnou vleče stuhu, dál k vlnám Bečvy, k stráním Hostýna, na Hané květné, zlatodárné roli, až tam, kde Tater teskný vane šum, kde duše dobré, jak to tuze bolí, již ani nežalují nebesům; kde v dlaň tvář klesá zbědovaná, siná, a lehký vánek vzdechy unáší, že si náš Pánbůh dlouho nevzpomíná na duše snící v chudé salaši. A světem šírým kdože porozumí, jak nekonečně velký je ten bol, o němžto ve dne dumy skládá dol, o němžto v noci bory tmavé šumí? Jen my, jen my ti rozumíme zcela, ty druže věrná, srdce ze zlata, nevěsto naše, které drze s čela strhána slávy rudá poupata – těm písním, které chyši tvojí zbyly, jak hvězdy zářné do hluboké tmy, těm dárkům dobré podkarpatské víly, jež duši tvoji těší, živí, sílí, byť nerozuměl nikdo – rozumíme my! 81 Sem přikloň, drahá, ochořelou hlavu, na starou naši věrnou tobě hruď, pak mužně půjdem v nepřemožném davudavu, jen upřímnou nám vždycky družkou buď! Na jedné lípy vykvetli jsme sněti, a trpěli jsme tolik dlouhých let, nuž jednou matkou odkojené děti, sem k hlavě hlavu, s písní jarou v před! (Osvěta. 1882.)