ZA JANEM NERUDOU.

ZA JANEM NERUDOU.
Dlaň chvěje se a srdce v prsou bolí, duch rozechvěný stále nevěří, že pravdou je, co kleslo v šíro polí, v ruch měst a vísek tiché zášeří, čím bor se zachvěl, který doly vroubí, čím zabouřila proudů koryta, a zaplakala nenadále z hloubi ta země, jež je hložím ovita. Jas opět jednou šlehal v luhy ztmělé, kam oko hledlo – záře sluneční, však dnes je teskno jako po kostele, kde bolně znějí zpěvy páteční; vlast v hoři vidí puklé srdce Tvoje a rukou lomíc v českou volá pláň: „Kde větší žalost jest než žalost moje?‘ a k tváři Tvojí šedou chýlí skráň. Byls vyrván z rukou věrných českých lidí, jež dobře vědí, kdo je vždy měl rád, jichž pouhé slovo třpytné neošidí, však lásku splatí nastotisíckrát; již v úpalu a horku práce denní to dobře vědí v jizbách malých chat, kde lásky, citu vůbec pro ně není, však kde zas vroucně znají milovat. 85 A Tys byl jejich – milovaný všemi – ať slzu horkou lil jsi do očí, když zazpíval jsi o milené zemi, kde s křížem těžkým lid se plahočí, ať důvěru jsi rozněcoval živou, že také u nás léto zadýchá, a teplé vánky váti budou nivou té zádumčivé země kalicha. A Tys byl jejich – milován tak sladce ne u starých jen, také u dětí, vždyť droboť malá verše o Tvé matce i matičce své říká z paměti, když pak v té básni přijde o uzlíčku, i tatík zdvihá k očím těžkou páž, a kde kdo kolem, slzy stírá víčku a všickni řeknou: „To byl člověk náš!” Tak staral jsi se o lid milý stále, ať denní chlad ho tolik nezebe! Ó, proto nyní v každé vísce malé ti mladí, staří pláčí pro Tebe, a jak spíš tiše v Libušině hlíně, pláč národa Tě ve sny konejší – ó, není, není v české domovině nad takovou smrt smrti krásnější! (Osvěta. 1891.)
86