STARÝ OTEC.

STARÝ OTEC.
Náš tatíček – Bůh ho živ! na nás vždycky myslel dřív, na chleba nám másla přidal, sám jen suché kůrky jídal. Náš tatíček vesele první skočil s postele, oral, kopal, hroudy třískal, ani slovem nezastýskal. V podvečerní hodině všecky nás měl na klíně, u sebe nás v noci choval, duchnu pořád přitahoval. Teď jsou děti tu a tam, tatíček tam zůstal sám – 113 hlava se mu klepe, točí, vlhké jsou ty staré oči. Všem nám pomoh‘ do světa – teď, když hlava prokvětá, po stavení chodí, sedá, staré časy pořád hledá. A ta hlava šedivá až sem k nám se zadívá – – Tatíčku náš, v širém světě zda ty děti naleznete? „Jde to těžko, ale zas přece vidím každé z vás, jenže všichni jste tak malí, jak jste doma bývávali. V noci černé na lůžku ohmatávám podušku, ale žádná, žádná není hlavička tu k nalezení! Ráno nikdo dokola o krajíček nevolá – – Děti moje, děti zlaté, zda na tátu vzpomínáte?” (Lublani. 1896.)
114