MATKA.

MATKA.
Matičce mojí teď patnáct už roků to srdce přestalo bušiti v boku. Ach, duše rozmilá! po celé žití nám dětem na cestu stlala jen kvítí. Otci vždy říkala v sednici chudé: „Jen až jim pomůžem‘, nám nějak bude! Ať si dlaň okorá, čelo ať zšedlo, kéž by jen ve světě dětem se vedlo!vedlo!“ 117 Děti se rozlétly – – doma jen zbyli maminka vetchá už, tatínek bílý. Potom jen čekali v psaníčkách zprávy, co děti dělají a jsou-li zdrávy. Když lístek přiletěl, četli jej tiše: „Rád nás má – vzpomíná – srdečně píše.” Teď naší mamince patnáct už roků to srdce přestalo bušiti v boku. Na našem hřbitově hned blízko dveří rov leží, cloněný růžnými keři. Mně mládí zmizelo jako ta duha, starost jen zůstala šedá a tuhá. V lopotě života, při práci denní domů k nám zaletět kdy ani není. Duše jen v myšlenkách denně se vznáší na chvilku na hřbitov k mamince naší. Ale má matičko, přijde ta doba, kdy my se navždycky sejdeme oba. Odplyne také mně ta řádka roků a skráň má schýlí se k vašemu boku. Jako když s vámi jsem tam u nás býval, jako když na srdci vašem jsem sníval. Aťsi pak hrudy mně do rakve duní – jenom když u matky – ach, jen když u ní! (Doma. 1902.)
118