K Bohu.

František Alexandr Rokos

K Bohu.
I. I.
Na hoře máš trůn své velebnosti, Pane! však i s námi přebýváš! – Vždyť pak člověče tu vidíváš Ve všem obraz jeho vznešenosti:
Slon i brouk ti jeví zřejmě dosti, Že ho ne nadarmo nazíváš Pánem; i ty se mu klaníváš; – Co tě zbuzuje k té nábožnosti? – Jeho chvalou všechněch světů pásy V souzvuku se rozléhají jen. Všecko toho pána oslavuje, Co jen v šírém světě tvorem sluje, Od těch nesmím býti zahanben: Vmísím se v ty libozvučné hlasy. 11
II. II.
Dílo prstů tvých když pozoruji, Vznešenost Tvou, Pane, poznávám; Slušnou čest ti ale nevzdávám, Mdlou jen chválu tobě prozpěvuji.
Od tebe se nikdy nevzdaluji, Ať pak cokoli zde potkávám, Stát si u Tebe blíž nežádám, Na Tvou přítomnost vždy pamatuji. Nyní však se teprv rozednívá: Vidím slávy Tvé jen slabou zář; Rádo se i na tu oko dívá. Přijde mého proměnění ale Čas, kde budu hledět na Tvou tvář – Pak mé pění bude dokonalé! 12