Založení Krtně.

Založení Krtně.
„Ať jest otevřená brána!“ Zbislav ku panošům dí, „K lovu oře mějte zrána Osedlané, ať vše bdí; Přijdou hradu do prostory Lovců mnohočetné zbory.“ Zaplésá dceř sličná Lína, Jak ta slova uslyší, Davši otci číši vína Cítí blahost nejvyšší; Nebo honit k unavení Bylo její vyražení. 67 Jí na lůžku přichystaném Předlouhá noc zdá se být: „Kýž pak brzy zhůru vstanem!“ VdycháVzdychá – „dlouholi mám dlít Doma marně, všecko spání Mocně mi dnes lov zahání.“ Jak se jenom rozednívá, Nedočkavá lovkyně Již se na dvůr s okna dívá, Jako hájin bohyně: Zdali obloha je čistá, Jak se čeleď k lovu chystá. Spatří osedlané koně Podkovou jak hrabají, Běží dolů, a na broně Bujného jí nedají Sednout lovci, – ač vše bledne, Lína předcpředce naň si sedne. 68 Stříbrohlasích trubek zvuky Rozléhnou se po dvoře, Lovci s mrštnými hned luky Vsedají si na oře: Vládne nimi jejich ruka, Jedou přes pole i luka. Hlučným křikem ve vůkolí Rozléhá se všecken les, Po vršinách i v oudolí Běhá, slídí, štěká pes, Z hustin laňky vypuzujevypuzuje, Lovcům střela vykluzuje. Na západu slunce zhasne, Ku klekání zove zvon, Měsíc dává světlo jasné, Teprv dokoná se hon: Vše se sjíždí k navrácení, Línu jenom vidět není. 69 Zbislav hledí kolem všady, Pak se lovců ptáti jme: „Mezi vámi není tady, Kde jest Lína, dítě mé?“ – Podivení všecko jeví; Nebo o ní nikdo neví. Slúhům otec ulekaný Káže: „Rozjeďte se zas, Ať mi zřetel milovaný Ještě naleznete v čas: Snad nic zlého nepotkalo Línu, co se jí as stalo?“ – Konat svatě přikázaní Každý Pánu přivolí, Aj tu větérka k nim vání Zvuky nese z vůkolí. Všecko v tu hned stranu pílí, Mezi sebou radost zdílí. 70 „Tamto s vršku, ó již vímevíme, Plyne stříbrný zvuk ten, Nyní více nechybíme, Pospěšme si rychle jen!“ K lovkyni se všecko hrne, Co zde vidívidí, každý trne. – Již tu veškeren zbor stojí, Co se stalostalo, vědět chce, Ptá se a na kořist dvojí Okazuje děvečce. Počne Lína otci svému Povídat, i zboru všemu: „Já na lovce málo dbala, Jen za laňkou nevinnou Jako střela sem se hnala,hnala Na svém broni hájinou; Tu mi tato z očí zmizí, Spatřím ale loupež cizí. 71 Myslím, což to asi vězí Skrytého v tom pelechu? – Nedvěďátko v řídkém březí Tvrdě spalo na mechu. Kopím smrtedlná rána Odemne mu byla dána. V krvi ležet kořisť nechám, Nebažím víc ulovit, Broně k bříze připnout spěchám, Myslím sobě pohovit; Lovem celá ztrmácená Posadím se unavená. Nedosléchám dupot koní, Oddechnouti chci si jen; Hlava se mi k zemi skloní, Překvapí mě libý sen: V tom se mi v tvář sype hlína – Probudí se vaše Lína. 72 Vedlé sebe břitké kopí, Luk a šípy ležet mám, Mrzutě se toho chopí Ruka má, a chci zas k vám: Sen mi zahnalo již zvíře Ryvši podemnou si v díře. Že sem v srdci pocítila Zlost, chci bodnout v krtinu; Abych kopím usmrtila Hněvu toho příčinu, – Aj tu šelma běží ke mněmně, Dotýká se sotva země. Dravá nedvědice v lese Bezpochyby slídila, Nyní v tlamě kořist nese Tomu, co jsem zhubila; Ale jak plod v krvi zočí, Zůřivě se na mne stočí. 73 Nastavím své břitké kopí Proti zhoubci lítému, Hle! to šťastně v něm se topí – Tlamou leje krev se mu, Klesne – na zemi se vine – A tak potvora ta zhyne!“ Stáli lovci pozorliví. – Když přestane mluviti, Všecko se jen tomu diví, Radost počne jeviti: Že jí zvířátko kýv dalo, Šťastně život zachovalo. Potěšený otec ale Oči k nebi obrátil, A po chvíli zvolá malé: „Že si mi dceř navrátil, Bože! slib mě víže k tobě, Jejž sem vyřknul v smutné době! 74 Nyní věděti ho máte: Vzdělat na tom místě dám, Ať tu semnou vykonáte Svou pobožnost, krásný chrám, Zde se bude zhůru pnouti, Krteň má to místo slouti!“ – A z ust jednohlasně znělo: „Krteň nazíváno buď!“ „Tu mé dítě zhynout mělo,“ – Zbislav dí – „zde člověk sud’suď, Ruka Páně že nás chrání, Dává pomoc z nenadání!“ – 75