Kouzedlná harfa.

Kouzedlná harfa.
Klusá Lubor na vraníku Černým lesem k Hrdovu, Odkud mnoho milovníků Vrátilo se k domovu; Marně cestu Pro nevěstu Konali tam poznovu. O Radovce vypravovat Lubor slyšel mnohého, Její krásu vychvalovatvychvalovat, Kdo ji vidělviděl, každého; Bez přestání Neměl stání Doma více žádného. 108 Hned svou harfu ležet nechal, Ješto mu dny sladila; K roztomilé dívce spěchal, Co jej tak okouzlila; By ji zočilzočil, Na kůň skočil, Milost ho k ní pudila. A jak jede lesem směle V dálku k dívce spanilé, Zaplesá mu srdce v těle, Slyší zvuky rozmilé Harfy znětizněti, K tomu pěti: „Kam jedeš tak zpozdile?“ Nedá mu to dále jeti, Zastaví tu koníka; Když přestane ten hlas pětipěti, Kvapně sleze s vraníka: 109 K skále kročí, U ní zočí Šedivého mužíka. „Starče! proč si tady zpíváš V samotnosti skalnaté? – Kam se s Krkonošů díváš, Pročpak nejdeš v lidnaté Položiny, Do doliny Těšit muže srdnaté?“ „U jeskyně proč si zpívámzpívám, Smělý jinochu se ptáš! – Že v tom zalíbení mívám, Ty svět ještě málo znáš: Jaké zlosti, Kyselosti V něm jsou – také vyskoumáš! 110 Vrať se – nekonej dál cestu, Nepospíchej do vzdálí, Nechtěj z Hrdova nevěstu; ZivotaŽivota nic nekalí Ještě jasné Dny ti krásné – Sic tě potká osud zlý!“ „Kam já jedu, starče bledý, Pověz prosím, jak to víš? Ty znáš všecky mé ohledyohledy, K čemu mě však nabízíš; Bych se vrátil? Dívku ztratil? – Nadarmo ta slova díš!“ „„Jdi si, když tě to tam nutí, Nechceš věřit pěvci teď, Jedeš k svému zahynutí, Tu ti dávám průpověď: 111 Dívku ztratíš, Nenavrátíš Nikdy se víc domůdomů, hleď!““ Jak ta slova dopověděldopověděl, Uchopí se harfy hned, Lubor bystrým okem hleděl, An probírá struny kmet; Z jeho ruky Libozvuky Sladké plynou jako med. Stojí jinoch v okouzlení, Jenž opustit starce chtěl, Takých zvuků pomíšení Ještě nikdy neslyšel; V celém těle City vřelé Poslouchaje hráti měl. 112 Jak přestanou z harfky pěkné Líbé zvuky plynouti, Stařečkovi Lubor řekne: „Mohuli tvou přijmouti Harfu pěvče, Krásné děvče Pak mne nemůž minouti.minouti.“ „„K čemu mě tak směle bádáš? Odemne chceš harfku mít? – Člověče, ty mnoho žádáš; Ale – máš si ji předc vzít, S tou tě všudevšude, Věř mimi, budebude, Kam jen přijdeš, každý ctít. Však tě přísně zavazuji, Ten si poklad opatruj, Co ti nyní přikazujipřikazuji, Podlé toho pokračuj: 113 Jdi si k robě, Co sem tobě Řeknul – vždycky pamatuj!““ Maje ten dar kouzedlný Co pěvec se ubírá, Toužebnosti jestiť plnýplný, Brzyli hrad uzírá, Jenž radostíradostí, Blažeností Jeho srdce sevírá. A když hradu již je v klíně, Kam ho nesla toužebnost, Vejde do prostranné síně, Kde panuje veselost: Počne hráti, Probírati Struny, vážený tam host. 114 Přelíbezné harfy znění Všechněm srdce rozhřívá, V rozkoši jsou pohříženi: Kdožkoli se podívá Na mládence, Poblouzence, Každý se jen usmívá. A jak na sebe se dívat Zří tu dívku spanilou, Počne přelahodně zpívat Píseň k harfce rozmilou; By v té době Získal sobě I tu pannu ztepilou. Dozpívá, a mistru tomu Ze všad chvála se vzdává, Každý po jeho se domu Snažně jenom vyptává: 115 Zalíbení Že má v pěnípění, I dívka se přiznává. Darmo mládence se táže Zvědavost všech horlivá, Tu jim službu neprokáže; By děl slova bázlivá, Mysl že ho Z domu jeho Vyhnala sem dychtivá. Otec ale dcery pěknépěkné, Hrou a zpěvem rozmařen, Zbyhon harfeníku řekne: „Proč bys chodil z hradu venven, Mzdu si loudil, Světem bloudil, Zůstaň pěvče u nás jen!“ 116 S potěšením Lubor slyší Zbyhonovo žádání, Nic mu nemůž radost vyšší Tvořit, než to pozvání: Rád mu svolí, V jiném dolí An nic nemá k získání. Teď se Radovce jen koří, Jižto často vidívá; Láskou k ní mu srdce hoří, A ty city vylívá Líbým pěním, Oka zřením Též svou milost jevívá. I ta dívka ušlechtilá Ve svém srdci poznává, Že jí bývá chvíle milámilá, An s tím pěvcem sedává; 117 A když u ní Na výsluní Není, hned ho hledává. Hledá, nikde nemá stání A potichmo jenom lká, Dokavád s ním z nenadání Někde se zas nepotká; K němu stále Jen ji ale Táhne láska bratrská. Jednou harfou ukracuje Když si Lubor z rána čas, Ze strun souzvuk vybuzujevyluzuje: Tuť Radovka jeho hlas Slyší pěti, Harfu znětizněti, Spěchá v lod’ce k němu zas. 118 Spěchá, přes proud loďku řídí, K druhé straně vesluje, Rozmilého pěvce vidívidí, Navštivit ho slibuje: V prostřed toku, Běda v moku – S ní se loďka svrhuje. A jak padnout dívku zočí Ten pěvec v tůň hlubokou, S vysokého břehu skočí Do vln pro milenku svou: Z řeky dravé Zas vyplave – Sťastn슝astně s kořistí pak tou. Na Radovku bystře zírá U skalnaté jeskyně: „Ach vždyť oči neotvírá, Což mám začít v pustině? 119 Tělo vnady Navždy tady Pozbude snad nevinně!“ – Darmo po ohni tu baží, By se tělo zahřálo, Marně utvořit se snaží Plamen, aby okřálo; Dříví lehce Hořet nechce, V ouzkosti jest nemálo. Aj tu ruka se mu smekne, A radostně Lubor dí: „Již si sloužila mi pěkně – Harfo! – poďpoď, než usmrtí Dívka se mi!“ V tom ní k zemi Mrštiv – dar ten rozdrtí. 120 Hoří plamen zhůru krásně, Hoří harfy ze zbytkůzbytků, Radovka zas oko jasné U skalného příbytku Odevírá, Kolem zírá Po jeho tu nábytku. „Než můj život dražší byla Ta mi harfa – Lubor rce – Pro tebe ji rozdrtila Ruka tvého milence; Za tu cenu Mít odměnu K sobě jenom lásku chce.“ Dívka v tomto okamžení Věrnost pěvci slibuje, Předce však mu věrná nenínení, Jinému pak věnuje:věnuje 121 V krátkém čase Lásku zase, A – i ruku daruje. To když krásný Lubor vidívidí, Přeplněn jest lítostí, Ztrativ vážnost u všech lidí, Nemá stání ouzkostí Více v hradě Ani v sadě, A hned Hrdov opustí. Vyjde z hradu, chce jít dále, Zase do své dědiny, Pohledne tam k oné skále, Kdežto blahé hodiny Dříve trávil, Hrou se bavil Vzdálen od své rodiny. 122 Přímo k tomu místu spějespěje, Kde milenku zachoval, Tok se z očí slz mu leje: „Drahou sem zde vykonal Obět marně, Ach nezdárně Harfku sem tu rozkotal!“ Takto volá, hořekuje, Na skále se usadí, A když slunce pozlacuje Z rána hrad a všecko bdí: Již je v moku, Hrob se v toku Nad Luborem uhladí. Od té doby nemá stání Nikde dívka půvábná, Ustavičně je v lekánílekání, Že mu byla nevěrná: 123 I sen mívá, Jak jí kývákývá, Když se noc jen začerná. Po sedmé než slunce zlatí Září sosen vrcholí, Radovka se z hradu ztratí, Běží v blízké údolí: Tam co spadnul – Lubor svadnul – Hrob si také vyvolí. Z Hrdova,Hrdova když světlo zhasne, Tmou se všecko přikrývá, Ty – co zahynuli časně, V proudě každý slyšívá:slyšívá Lkát ukrutně, S břehu smutně Harfka k tomu zvučívá. 124