Při měsíčku.

Při měsíčku.
SviťSviť, měsíčkuměsíčku, jasně, Ať vidím ty kraje, Kde si s mojí milou Libý spánek hraje; Věj větérku mírně, PePo tom pustém lomě, Nezbuď mou milenku, Snad se jí zdá o mně. Má drahá milenka Je děvčátko české, Srdéčko má dobré, Tvářinky má hezké; Srdéčko má dobré, Tváře jako růže; Kdož takové dítko Nemilovat může? Dívko srdce mého! Rád na tě myslívám, A když na tě myslím, Vždycky se rmoutívám; 29 Vždycky se rmoutívám Jak po velké ztrátě, A přec nejraději Myslím, dívko, na tě. Někdo se rád směje, Někdo zpívá, skáče; Někdo si zas nejradč V samotě zapláče. Pláč ulehčí srdci, Slzinka nezhřeší; Přejtež mi mé slzy, Když mě slzet těší. Kdo se zamiluje, Velmi mnoho zkusí; A kdo nemiluje, Bez slasti žít musí. Smutné jest to věru V našem živobytí, V tom a nebo onom – V jednom musím dlíti. – Měsíčku, měsíčku, Rád se na tě dívám, A když na tě patřím, Vždycky si myslívám, 30 Jestliže to přece, Co bylo a není, V skutečnosti bylo, Neb jen blahé snění. Nebyl to sen žádný, Nebylo to snění; Sen jest co se zdává, Sen tak živý není. Byl-li to však přelud Obraznosti vřelé, Tedy je sen dlouhý Žití naše celé. Někdy jsou sny strašné, Někdy divukrásné, Buď nám nebe kalí Neb je činí jasné: Třebať bychom stále Ve snu jenom dleli: Kdybychom jen směli Snít, cobychom chtěli. Když jsem já svou milou Ponejprv uviděl, Ona se mě bála, Já sem se jí styděl; 31 Potom semnou často O samotě stála, Já se styděl stydět, Ona bát se bála. Měsíček se díval, Když jsem s milou stával, Když jsem na dobrou noc Hubinku jí dával; Nechtěla však bráti; O hubinku prosil, Nechtěla ji dáti. Proč pak ten potůček Pod tou skalou hučí? Snad že onu skálu Milovati učí! Uč jen, uč svou milou Žalostivým hlasem; Co se nedá chvílkou, To se podá časem. Když jsěmjsem já svou milou Milovati učil, Ach, co jsem já se jí I sebe namučil! 32 Častokráte mě přitom Velmi rozzlobila, Nechtěla se učit, Přec se naučila. Ach co je to za lid? Všecko se mi směje, Že mi modrooké České děvče přeje; Kdyby jí jen jednou V jasné očko zřeli, Zas by mi ji všickni Jistě záviděli. Proč pak ten slavíček V háječku běduje? Snad že jej milenka Jeho nemiluje. Kdyby mně má milá Nevěrnou se stala, Duše má by věčně Pro ni žalovala. Jak se nad západem Nebe jasné černá! Nevím, ostane-li Mně má milá věrná; 33 Dívky jsou lehounké, Pamět jejich krátká, A ta nejvěrnější Jest jen nejmíň vrátká. Když mi má milenka „S Bohem“ již dávala, Ach, jak sobě na mém Srdci zaplakala! Z každinké slzinky, Již sil její pláček, Vykvetl v mém srdci Krásný zpomínáček. Budeli přec mojí Dívčinka ta drahá, Budu na něj rosit Slzy mého blaha; Nebude-li nám však Přáno žíti spolu, Budu na něj cedit Slzy mého bolu. Viz! tam na kopečku Kostelíček stojí, Budeliž má milá Přece někdy mojí? 34 Pán Bůh jest sic mocný, Já však pochybuji; Lidé, zlostní lidé Ti nás rozlučují. Jí-li nedostanu, Jinou nechci míti! Nemůžeť než jedna U mém srdci dlíti. Budu očekávat, Až nás nebe spojí; Tam již naši lásku Žádný nerozdvojí. – 35