Poznání.

Poznání. Ze života mladé vychovatelky.
Co tak knihu na stůl kladla, zrak jí zbloudil do zrcadla, po skelné se hlati mih’. Zachvěla se... když tam zřela šišatý tvar svého čela, tváře plné velkých pih. Ubrus smáčkla, zub v ret vryla a v kout spěšně odvrátila oči svoje zděšené. Marně však. l ve tmě zřela táhlý obrys svého čela a své tváře zhyzděné. Hlavou jí v tom šlehlo dravě: proč že dnes se děsí právě čela svého, tahů svých? Kolikrát již před sklem stála a vždy se jí hezkou zdála hubená tvář, plná pih. 31 A hned cítí, jak se valí krev jí k mozku a jak pálí ostrým žárem její hled. Prsa žhavý osten drásá: „To je tedy moje krása – to mých jednadvacet let!“ Na kraj stolu vtiskla čelo a co v srdci jejím vřelo, to vybuchlo v hořký pláč.....pláč... A v ten vzlykot, stony steré, proud trhaných slov se dere: „Proč já žiji, proč a nač? „OtceOtce nemám – ten se skrývá po ta letaleta, co jsem živa, před světem mne zapírá.....zapírá... A má matka – mučednice v dusném vzduchu nemocnice přes měsíc už umírá. „AA já v cizích službách tady ničím ten svůj život mladý, mizím, hynu tesknotou....tesknotou... Za dvacet let co mi zbude, než se chytit mošny chudé a jít světem žebrotou? „AspoňAspoň kdybych hezká byla, abych muže uchvátila žárem černých očí svých. 32 Ach, v své lokty bych ho jala, v ústa, oči celovala na prsou svých vášnivých. „SlyšSlyš mne, bože: já chci žíti, já chci ženou, matkou býti, nechci mřít jak planý štěp. Cítím, jak krev v žilách bije, v hrudi divá touha ryje, cítím srdce dravý tep.....tep... „MarnýMarný výkřik... marný zcela! Vždyť jsem přece tvář svou zřela i svou hlavu šišatou. To sklo, to mi všecko dělo – vyhlídku mi otevřelo v budoucnosť mou proklatou. „NemámNemám peněz, nemám krásy – co zbývá? – Bych zoufala si, bych šla nazpět – tam, – v říš hvězd. Půjdu....Půjdu... Byť mne bolesť rvala, že jsem nikdy nepoznala to, proč člověk stvořen jest. „AvšakAvšak ne! – Nač mladá mříti? Což to zločin chudou býti, což to hřích – být ošklivou? Mohu za to? Má to vina? Jsem přec jako každá jiná, ba lepší – než mnohé jsou! 33 „AA pak krása!... Hloupé heslo! V toto slovo lidstvo vneslo několik lží mámivých. Co je krása? – Nic to není. Moda je to – jež se mění každý den jak šatů střih. „VčeraVčera co nám krásné bylo, dnes se v nivec rozplynulo, čas to zlomil silou svou....svou... Moda to a ta se mění. – – Naposled ni pravdou není, že jsem vůbec ošklivou?“ Zachvěla se roztouženě....roztouženě... Vstala – a v sklo vyleštěné zabodla dvé očí svých....svých... Vykřikla však, – když tam zřela šišatý tvar svého čela, tváře plné velkých pih. 34