Dodatek k obraně krásného pohlaví.

Dodatek k obraně krásného pohlaví.
Již to není déle k vydržení, Jakých ousměšků a han Na nás hází ze všech stran Zlostné mužské pokolení! 25 Máme stále poslouchati: „Muž je hlava, muž je pán, Světa trůn jen jemu dán!“ – Počkejte jen, páni zlatí, Hned vám budu zvonit hrany; Neboť vám chci ukázati, Proč a zač jste světa pány. – A vy družky moje milé, Přítelkyně míru, pokoje, Odpusťte již, že se této chvíle Vaše sestra pouští do boje; Neboť chci hájit naše práva – Heslem mým buď: „Dívkám sláva!“ Kdybychom se pánů ptaly, Odkud vládu světa vzali, Tu se zkrátka odpoví: „My tu byli dřív než vy, A v tom vězí právo celé; Kdo dřív přijde, ten dřív mele.“ „Kdo dřív přijde, ten dřív mele!“ Tak! to jsou ty čáry celé? – Proto jste nás bez milosti Odsoudili k poddanosti? Inu ovšem, když jste vy Dřív tu byli nežli my – 26 Jest to ale divná věc! Vlk a tygr, páni milí, Ještě dřív, než vy, tu byli, A přec musí v ouzkou klec! Jiný bere jinou zbraň, An nám totiž povídá: Parohy že jelen má, Bez parohů že je laň; Že má slavík tlukot hlasný, Družka jeho hlásínek; Že má kohout hřeben krásný, Slepička jen hřebínek; Že je bažant celý zlatý, Kačer že je chocholatý, Jejich ale družinky Že jsou chudé dušinky. Z toho berou důvody, Že muž již dle přírody Býti musí něco více Nežli jeho pomocnice. Dobře, dobře, víme už, Proč je světa pánem muž: Že je kačer chocholatý, A pan jelen parohatý! – Chocholku mít, to jsou práva? 27 Nosit rohy, to je sláva? – Ale jak jste, páni zlatí, Přec jen také chocholatí; Když tak ňáká čilá žínka Svého zlého přítelínka Parůžkama korunuje, Mužstvo celé lamentuje – To je křiku, to je litování: „O chudinec nebohý! Teprva je tejden s paní, A už nosí parohy!“ K čemu to? vždyť muž jest hlava! A mít rohy? to je sláva! Jiní velemoudří páni, Přijdou ještě s jinou zbraní, An nám bez obalu povídají, Rozumu že více mají, Vtipu víc a srdnatosti, Více sil a jiných cností; A tu začnou chválit sebe: „My neznáme bázeň, strach, My přinesli moudrost z nebe, My vynašli tisk a prach, My jsme stáhli měsíc níže, My objeli celý svět; 28 Muž je hlava, světa kníže, Slunce, démant, perla, květ. Dívka jenom luna bledá, U slunce co jasnost hledá.“ Muž je slunce – ano, ano, Tak to bylo povídáno; Má však ňákou novou modu; – Slunce táhne jenom vodu. Dívka jenom luna bledá, A v tom slavné mužstvo hledá Nové právo na přednost? – Mejlíte se, bláhoví! Slunce svítí, ale kdy? Ve dne, když je světla dost; Když se ale v pusté noci Ušlý poutník bez pomoci Nad propastí černou chvěje: Kdo mu světlo v stezku leje, Kterouž v temnu darmo hledá? – Tenkrát ovšem luna bledá. Muž je perla! Škoda, že jsou perle z mody! Jak byste tu, páni milí, Vzácní byli 29 V palácích a komůrkách – Ale jenom na šňůrkách! Muž je démant! velká čest; Pravdivý má ale pramen: Vímeť též, co démant jest – Nejtvrdší to v světě kámen. A že muž je pěkné kvítko – To ví pětileté dítko. Nyní, vzácná společnosti, Pozorujme ony cnosti. Má-li z hocha něco být, Co se musí vše s ním dít? Dřív ho musí osm roků Pan učitel hoblovat, Potom musí dvanáct roků V potu tváře študovat; Potom pár let praktikuje, Pak se pár let připravuje, Dělá zkoušek něco víc, A když všecko vyštuduje, Vyčerpá a vymudruje, Teprva je z něho – nic. 30 Dívka – musí doma sedět, Naučí se modlit, číst, Trochu psát a trochu příst, Do punčochy pilně hledět, Hospodařit, vařit, šít – A hned musí moudrou být. Kdo má tedy vtipu více – Muž či jeho pomocnice? Nyní můžem, moji milí, Pozorovat přednost síly. Samson byl muž jako skála, Sám roznesl vesnice; A přece ho ostříhala Nepatrná dívčice. A co pak pan Herkules, Sám co vyrval celý les, Roztrh’ lva a zničil saň: Omfale jak koukla naň, Odloživ svou palici Sednul pěkně k přeslici. Naše Šárka rozmilá Ctibora vám udatného, Jak vám známo, i pluk jeho Jednou číší zkrotila. 31 Kdo má tedy více síly? My anebo páni milí? Co se týče vaší učenosti, Té vy máte ovšem dosti; Vyť jste staří Latináři, Ano stará latina Ta jest vaše jediná; Škoda, že s ní v společnosti Jenom tenkrát vyjedete, Když si něco v soukromnosti Před dívkami říci chcete. A co jest ten celý krám? – „Habesne pecuniam?“ To jest v naší češtině: „Roztomilý přítelíčku, Půjčte mi pár dvacetníčků!“ Tak vysoké latině To my také rozumíme, Ač se v žádné hodině Ala alae neučíme. Moudřejší snad máte hlavu? Tomu věřit nejsem v stavu; Neboť víte dobře sami, 32 Že ten nejmoudřejší mezi vámi, Který nerad mluvil z plic (Myslím že sloul Sokrates), Upřímně se vyznal kdes: „Vím jen to, že nevím nic.“ A ti naši slavní páni, Co tak moudře umí hledět, Budou při všem študování Jistě ještě méně vědět. – Jak veselé komedie Moudří páni provozují, Jak se mile zamilují, Tomu učí historie; Do čeho se Jupiterek, Který také moudrý byl, K vůli jedné zemských dcerek Z pouhé lásky proměnil, To vám, moji páni zlatí, Netřeba již povídati; Vždyť to víte líp než já, Co byl Zevs, co byla Evropa. – Však i v našem krásném šeru, Kde jsou ňáké Evropy, Máme pánů Jupiterů Na tucty, ba na kopy. Příkladů vím na tisíce: 33 Bych vám aspoň jeden dala, Slyšte: Tu kdes slavná tanečnice Ve divadle tancovala; Tanec krásný, rájský, čilý, Básnický až k zblaznění – Naši moudří páni byli V Jiříkovu vidění, A jak mile tančit přestala, Hřímá aplaus, zuří pochvala, Duch se topí v novém štěstí, Páni žasnou, trnou, třeští; Z tváří oheň, z očí jiskry srší; Básně, kytky hustě z lóží prší; V bouři slyšet její jméno jen: Byl to pravý soudný den! Dámy v lóžích celé trnou, Páni se však na ulici hrnou, Kde si tanečnice bledá Právě do kočáru sedá; Vše k ní letí v krutém draní, A ti sami moudří páni, Co vynašli tisk a prach, Co přinesli moudrost z nebe, Vypřáhnou jí koně z vah, A zapřáhnou do nich sebe, A co ňákou bohyni 34 Vezli – divadelní rekyni. „Kdož pak za to také může,“ Řeknou ovšem naši páni, „Jestli tam, kde květou růže, Vykvětou též tulipáni? Pak to nejsou veliké tak chyby, Zapřáhnout se divu světa k vůli, Svobodnou má každý vůli, Dělat můž’, co se mu líbí.“ Nezastávejte je, páni, tuze; Marná práce vaše, marná chůze, Neb ti vaši páni bratří Vědí líp, než vy, kam patří. Co se týče vašich cností, Ty jsou také známé dosti: Kainové a Jidášové, Otovaldští, Durinkové, Absolon, ten synek vděčný, To jsou vaši bratříčkové!! A kdybych se touto zbraní, Moji veledrazí páni, Poněkud jen bránit chtěla, Takovou bych látku měla, Žebych mohla celý rok Číst ten krásný katalog. 35 Ples by to byl ovšem bledý, Pánové by shořeli; Potom bychom zvěděli, Kdo by se smál naposledy. My – my máme cností více, A vy jenom – chlubné plíce, Čehož vám Ukázky hned také dám: Má-li z nezdárného synka Něco moudrého přec být – Musíte ho oženit, By mu neučená žínka Narovnala pomatenou hlavu, Co muž žádný nebyl v stavu. Vaše moudrost kopuroká I srdnatost omdlívá, Když se na vás modrooká Venkovanka podívá. – Vy se také chlubíváte, Citlivé že srdce máte; Ale, ale, vždyť vás známe, Že jste páni přehrdí: Srdce outlé my jen máme, Vy máte jen osrdí. 36 Ano, ano, páni moji, Tak to s vámi bledě stojí. – Nyní víte, co nevíte, Bez brejlí že nevidíte, Sílu máte ve křiku, Čilost jenom v jazyku, Učenosti na polici, Vtip a rozum ve sklenici, Ostruhy jsou vaše sláva, Hůl a bičík vaše práva. Nyní víte, naši drazí páni, Jak jste hrozně malí velikáni, A jak myslím, poznali jste dost Naše práva, naši důstojnost; Nemusíte ale strachy mít, Že vám chceme trůn snad vzít; Po slávě jen muži baží, Jenom muže sláva blaží; Dívku blaží, svaté cnosti V tiché pěstit domácnosti. – Nuže tedy, slavní páni, Nechte si své panování; A že nyní dobře víte, 37 Co jsme my a co my známe, Toť se rády podíváme, Jak se asi polepšíte; Ostanete-li však, jak jste byli, Potom přijdu v jiném hávu, Velkou učiním přípravu, A pak vezmem světa hlavu Jak se patří za hlavu.