NA ZŘÍCENINY HRADU DRAŽICKÉHO.

NA ZŘÍCENINY HRADU DRAŽICKÉHO.
Když se slunce v zlatotvárné Záři k horám schyluje, Luční kvítí vůnidárné Kalichy své svinuje; Když svá čela hrdé chlumy Soumrakem zasmušují, Rád k vám, starověké rumy, Břehem řeky putuji. Ticho plyne vůkol vnadné, Z křovin sněžný prší květ, Lípa vání leje chladné, Vůni dýše každá snět; Mdlej pak zhlížejí se chýše Veské v tůni ztmavené, An se stíny skalné tiše Níží v doly zrošené. K tobě chvátám, věkovitá Tvrzi, v květném podletí, Jenžto na svém čele vrytá Chováš drahná století; Vážně z lůna věje tvého Věků zašlých oslava, Když tě nebe zarděného Růžná zdobí záplava. 12 Krásno jest, když v zlatou kápi Sněžku jitro obalí, V červec její hřbety stápí, Zohní skalní návaly: Krásněji však, když ze hůry, Z klína černé lesiny, Hrade, zříš na klidné zvůry Nevýměrné planiny. Jak jsi skvěl se v předním věku, Na kraj zářil okrasu: Smutně nyní zhlídáš v řeku, S časem v trudném zápasu; Sem tam zbytkové ční holí, Ze ztlelého sklepení Strašně kamení se kolí, V němž se trní koření. Bezekrová věž tam strmí, Kalous v jejích trhlinách Své netvorné plémě krmí, A ve tmavých dutinách Noční vedou hovor sovy, A nevlídný nedopýr, Oblétaje shnilé krovy, Svatý odtud pudí mír. Tam kde prvé kaple stála, Patříc ze skal v ouvaly, Vzdávala se tvůrci chvála, Plály zbožné zápaly: Nyní ticho noční doby Mezi zděmi panuje, Vesničanů skrovné hroby Rosa ranní zvlažuje. 13 Lichvíť v sídle pošlé slávy Mech a bujné kapradí; Kde si s jezdcem koník hravý Laškovával v předhradí: Pastuška tu teď sedává V lůnu smutné proměny, Při klekání zaslýchává Žalné hlasy ozvěny. Na vlast když se toky vřelé Nepokoje linuly, České hory hrdočelé Nad bezprávím trnuly, Zbor když odrodilců bouřil, Bratrskou zem pila krev, A nad bídou své zamhouřil Bystré oči český lev: Tu se též co řeka dmoucí, Své když trhá mezery, Valil tento plápol žhoucí K břehům květným Jizery. O! kdes byl, ty Jiří chrabrý, Many věrné po boku, Kteří, co na skále habry, Stáli v každém outoku? Pročs prodléval, Dražického Ozdoba byv kořene? Nespatřil jsi slovutného Sídla hradby potřené; Drahně časů jsi již dřímal Klidně u pradědů svých, Když tu zhoubný osud hřímal Nade hradem otců tvých. 14 Dávno tlejí i jich kosti Blíže rumů chrámových, Skutky jejich mohutnosti Žijí v českých příslovích. – Tak se vše ku zkáze kloní; Sláva, mužnost, umění, Jen se na chvíli tu sloní, Než se v nivec promění!