NA HŘBITOVĚ.

NA HŘBITOVĚ.
Slunce klidně za hory se vine, V trudný dým se skrývá vrcholí, Z porostlin tam bledý měsíc plyne, Z mlhy tmavé zírá v oudolí; Ve vrbinách, blíže lesní tůně, Ozývá se pěvec samotný, V rozsedlinách skalních smutně stůně Plachých kalousů zbor slepotný. Tuto, kde hřbitovní vrzá mříže, Kde tvář outlá s šedinami tlí, A na hrobích poloshnilé kříže Trudně nad zdrcené hradby ční: Vytrhna se ze světského víru V blahodějné samotnosti dlím, Vše ve tichém, nezkaleném míru Vůkol sebe ukojené zřím. 15 Plaché stíny večer tady tvoří, Kde smrt nyní ukrývá svou žeň, Mrtvě v každé rosní perle hoří Hvězda, co při rakvi pochodeň. Oko tesklivě se vůkol chýlí, Zde se nedmou prsa přírody, Života zde nehrají víc žíly, Zlomené tlí žezlo náhody. Hrob tu němý ve svém lůnu kojí Kosti udatného jinocha, Jenžto co lev zůřil v krutém boji, V náruči své dívky potěcha; Jasan letný lůžko jeho stíní, Na pahorku usadil se mech, Žádný z potomků již neví nyní, Že zde hrdoprsý dřímá Čech! Růže rdí se nade rovem děvy, Kteráž v outlé klesla mladosti, Nápis prostý na kamenu jeví Touhu osamělé žalosti. Tiše žila v skromné domácnosti, Záhy stíhala již kročeje Tklivým srdcem všelikeré ctnosti, Zdoba dívek, hochů naděje. Nelétá již v háje, kde jí líce Ku milenci plálo milostí, Však i žel jí v prsích nevře více, Jenžto žral květ její mladosti; Zdeť, ach, tráva lidské city kreje, Podletí je kvítím posívá; Větřík jemný, jak u večer věje, Tichým šumem vůkol zavívá. 16 Poklid věčný poutníka tu vítá, Srdce tu jen dojde pokoje, Náruživost jím tu nezamítá, Vášeň nestrojí se do boje; Pýcha hrdla svého nevypíná, Mocí potlačená nevinnost Ruce spiaté vazbami nespíná, Líčená tu nelže upřímnost. Svatý mír jen na vše se vylívá, Bouře zemská tudy neskučí, Sám i žel se důvěrně usmívá, Dřímaje potěše v náručí. Láska svých tu zapomíná strastí, Touhu její nekalí zde hřích, Klidně dýše v nesčíslné slasti Na prsou vždy sobě žádaných. Ach, tu mnívám, když vše pozoruji, V prsou cítě mír rozvlažených, Na růžovém oblaku že pluji Oslaven do krajů záhvězdných; Již již tonou před mou tváří hory, Již mně věčnost rukou kyne svou, Slyším temné pěvců rajských zbory, Jenž mne v lůno věčné bláhy zvou!