KRAJINA PO BOUŘI.

Václav Věnceslav Ráb

KRAJINA PO BOUŘI.
Bouř utichla! – K horám spějí Mračna v chuchle smíšená, Jemněji větérci vějí, Příroda jest ztišena. Tichý větřík vedro chladí, Jen tam na pohřbetí hor Blesk se ještě sem tam hadí, Šedé páry dýmá bor. V dálce posud temně bouří; Pohřbetí tam skalnaté Se otřásá, tu se kouří Z věže bleskem rozňaté. Sopka z šerokorých borů Hřímá ještě hloub a hloub, K oblaku se na obzoru Její žhoucí valí sloup. Tuto s kolmé hory cválem Proud se žene chraptivý, Všecko sebou hrne valem, Což se mu jen protiví. Na jezeru pěny žluté Na břeh volněj doráží, Rybák ve své lodi duté Zpěvem se zas vyráží. 19 Slunce opět vyskakuje Vlídně z tmavé záclony, Kvítkům hlavy pozdvihuje, V sadě zlatí záhony. Tamto cudné růže líčí, Tuto zvonky nadýmá, Strom, po němž se réva klíčí, Paprskami objímá. Duha kruh svůj skvoucí sklání Tam do lůna habřiny, Ptactvo v hlučném radování Prolétává modřiny. Klidněj v horách jasných létá Živlotěšná bohyně, Mír objímá obor světa, Co svou matku nevinně.