TOUHA PO VZDÁLENÉ.

Václav Věnceslav Ráb

TOUHA PO VZDÁLENÉ.
Na obloze hvězdy hasnou, Život můj se zatmívá; Ach, kdy dočkám chvíli šťastnou, Abych uzřel tváři jasnou, Níž se temno rozdnívá! Večerní už větřík v réví Mé besídky mile hrá, V borku umlkají zpěvy: Pro tebe tu v smutné jevy Rozlívá se duše má. Jméno tvé šeptem studénky V srdci žaluplném zní, V skvělé tváři tě jitřenky, V každém lístečku pomněnky Zkalené mé oko zří. A když oupí slavík v stráni Pode stinnou větvinkou, Při zefírků vnadných vání Kochám se v tvém celování, Bavím se tvou hubinkou. Vyhasnulo světlo denní, Noc se beře v krajiny, Vše dlí v tichém ukojení: Tys jen ještě mého snění, Dívko! záměr jediný. 33 Vznášeti se neustane Obraz tvůj vždy předemnou; V oku tvém vždy milost plane, Z lící tvých vždy mladost vane, Usta k políbení zvou. Ale, ach, ký kraj tě kryje, Srdce mého klenote? V duši mou se touha ryje, Oko žalné slzy lije – Kdy mně radost vykvete?