NA HROBÍCH MURTENSKÝCH.*)

NA HROBÍCH MURTENSKÝCH.*)
Večer dychá vůni z středu májí, Barvoleský zachází již lem; Stesk se rodí v osamělém háji, Vání větrů ledva kývá křem. Jurský vrchol záře věncem vroubí, Jarním bučím ticho zavívá, Jenom slavík ohlas křísí v doubí, A zvon skotů mdle se ozývá. ——— *) Murten, město Helvetské, na výtoku řeky Broye do Novohradského jezera ležící, známé bitvou Švejcarů s vévodou Karlem z Burgundu, příjmím „Smělým,“Smělým“, kde s pluky svými na hlavu poražen byl. Ještě se tu okazuje příchozímu kaple, v nížto kosti padlých se chovají. 82 Den již v lůně nočním klidně dřímá, Umlká vše v horní krajině, Lavína jen z dálky strašně hřímá, Kamzík bečí tam na skalině; Rychlotoká dolem Broye hučí, K jezeru se strašně ubírá, Hlas, jenž z rohů alpských trudně zvučí, Zponenáhla v dole umírá. Samoten tu v snícím kraji stojím, Pohřížený v smutném úžasu, Tesklivými city duši kojím, Skalin vida děsnou okrasu; Vůkol hrobů stín se plachý míhá, Ticho smutné v stanu zesnulých – Přede mnou tu leží tajná kníha Udalostí věků minulých. V oblak tvrz tam bašty černé zdvihá, Bledá luna stříbří kaple báň, Lampy blesk se v oknech plašně míhá, Září poletuje v kolmou stráň; Příchozího hukot sejců vítá, Jenž tu hnízdí v zpustlé svatyni, Malba stará po stěnách se svítá, Značíc skutky statné rodiny. Přítomnost tu svály sloupů hryže, Kteréž osud zkácel strašlivý: Nahé leby hledí z oné mříže, Jenž tu drahná léta práchniví; Nápis polozašlý tady hlásá Zhoubu hrdošíjných cizinů, Slovútnost tu bedra svoje pásá Nad hrobkami padlých hrdinů. 83 Hle! jak tam se vinou role skvělé, Kde svá křídla anjel zhouby pnul, A kde v statných Helvetčanů čele Vítězný se prápor vzhůru dmul; Válka trudné tu své símě sila, Svou tu ondy řasou třásl hněv, Užasnutá rykem Broye pila Potřených tu cizozemců krev. Tamto líbá pramen podnož hory, Ještě bělá tam se věnec skal, Od nichž Burgund zpurný s svými zbory Hlukem strašným v krutý boj se hnal; Násyp zbrojný obskakují bravy, Kde smrt myriády zhltila; Ladem se kozlíci pasou hraví, Kde svou kořist zhouba drtila. Vesele si v houšti pěje ptáče, Kde třesk děl se ondy rozlíhal; Srna plachá lesinami skáče, Kamžto zbrojnoš raněn zabíhal; Kde si mládež veská hraje s praky, Nevinný kde radost tvoří hluk, Tam se smrtonosných šípů mraky Zhoubně chvěly v nepřátelský pluk. Zvučně chřestí brázdou kosa žence, Kde hlas padlých upěl žalostně; V tábor metal vojín smolné věnce, Kde teď ves se vine milostně. Rolník klidně na pahorku oře, Plamenný kde ondy zůřil meč; Plavé k brodu jinoch vede oře, Krutá kde před časy vřela seč. 84 Teď tu večer kvítí rosou kropí, Na hrobích se cvrček ozývá, Luna, jenž se v stříbře zřídla topí, Na kraj tento smutně hledívá; Věky prchly, léta starobylná Uplynula v minulosti klín, A kde prv se pnula pevnost silná, Staré ssutiny teď vlaží Rýn. Však co věčnost ještě tady stojí Hory vaše, statní Švejcové! Lásku k vlasti pospolitě kojí Takých předků hodní synové. Čas již zmařil hranol vaší slávy, Duch váš zde však ještě obývá; Z hrobové když větřík vane trávy, Potomkům jmě vaše zavívá. Ztlelé kaple sklepení se boří, Smutně sloup tu polotrhlý ční; Lampy blesk zde stíny plašné tvoří, Udatných kde reků výbor sní. Bujně lesní vchod obrostlo křoví, Každý krok hlas budí ozvěny, Červ tu hryže, noční hnízdí sovy, Živý obraz smutné proměny! Nyní stařec jinocha sem vede, Předků jemu hlásá udatnost, Čta s ním nápis tam na stěně bledé Budí v něm ku vlasti horlivost; „Láska k vlasti, dí mu, bylo heslo Reků bojujících pro vlast svou; Jarý duch, všech velkých činů veslo, Vždyť ať vládne, synu, duší tvou!“ 85 Lásko k vlasti, vlídná dcero s nebe, Jiskro, jenž se v srdci lidstva skví! Obor světa oslavuje tebe, Plamen jsi, jímž tvář se reka rdí. Ty jen ze chrabrého srdce proudíš; Co jaro z hrdélek ptačích zpěv, Z harfy věštců jemné zvuky loudíš, K činům slavným mocně pěníš krev.