Políbení.

Políbení.
Hvězdy tiché jasně planou, Větérkové libí vanou Kol besídky stinné; V besídce pak děva sedí, A když na hvězdinky hledí, Vzdech se z ňader vine. Z keře zavzní růžového, Jak hlas zvonku stříbrného, Slavíčkova píseň; Děva vyjasní své zraky, S čela prchnou žalu mraky, Prchne mutná tíseň. Útěchu jí zvuky zlaté Líjí v srdce láskou zňaté, Láskou k hochu svému; Důvěrně se k ptáčku blíží, Milostně na něho zhlíží, Jme se mluvit k němu: 7 „Slavíčku ty můj malounký, Jen chvílinku buď tichounký, Slyš mne, co ti svěřím. Zjevím, po čem srdce touží, Co mne blaží, co mne souží, Neboť tobě věřím.“věřím. „LáskaLáska jest to, co mne blaží, Nebeská jak rosa vlaží, Slast mi v duši lije; Srdce mé však tím se souží, Že snad po něm marně touží, Marně pro něj bije.“bije. „ZnášZnáš ty ptáčku hocha mého, Hocha mého rozmilého, Víš iVíš i, kde přebývá? Ó tak zaleť k místu tomu, Zaleť k onomu tam stromu, Pod nímž on sedívá.“sedívá. „SedniSedni tam si na větvinku, Utaj hlásek na chvílinku, Pozoruj jej zticha, 8 Zdali pro mne lásku vroucí Jeví srdce to tlukoucí, Po mně-li on vzdychá?“vzdychá? „ZdaliZdali on též po mně touží, Vzdech-li mu, jenž prsa ouží, Z dna se duše vine? Napni ptáčku slechy svoje, Jméno-li též někdy moje Ze rtů jemu zplyne?“zplyne? „Bude-liBude-li slavíčku tobě Též on stěžovati sobě Vřelou lásku svoji: Ach, pak potěš srdce jeho Zvukem hlásku milostného, Zjev mu lásku moji.“ Slavíček již v let se pustí, Za besídkou však cos šustí, – A hle! hoch již vine K prsům vřelým děvu něžnou, Leknutím co růži sněžnou, Ze rtů slovo plyne: 9 „Slyšelť sem já slova tvoje; Věčně jsi ty, děvo, moje.“ Šťastné okamžení! Vše, co děva vědět chtěla, Ústa jeho pověděla V jednom políbení. 10