Útěcha.

Anna Vlastimila Růžičková

Útěcha.
Na rozcestí lípa stojí, Pod ní malá lavička, Na té každý večer sedá Mlynářova Hanička. Zraky svoje v tajném žalu Brzy k zemi upírá, Brzy k nebesům pohlédne A slzu si utírá. Obrázek tu matky boží Na lípě se krásně skví, K tomu děva ve svém žalu Důvěrně a toužně zří. Luna z oblak vystupuje, Vůkol plane hvězdná zář, Svatým mírem osvěcuje Smutné děvy bledou tvář. 59 Nyní v dlaň hlavinku kloní, Vzpomíná na blahý čas, Když tu jako harfy znění Zníval jí miláčka hlas. Tady pode lípou svatou Povždy on s ní sedíval, A měsíček milosladce Dolů na ně hledíval. Žádný neslyšel jich sliby, Jen ten malý slavíček, Když si pod večer usednul Do zelených větviček. Žádný neznal jejich lásku, Jen ty malé hvězdičky, Jen ty stříbrolesklé vlnky Kol plynoucí vodičky. Nyní tady sama sedí, Miláček ach ten tam již; Pod zeleným rovem dřímá, U hlavy má bílý kříž. 60 Proto dívka stále pláče A ve hvězdný patří blesk, Jako by tam zříti chtěla Očí jeho zářný lesk. Proto tiše vždy naslouchá Písni ptáčka malého; Jest jí, jak by naslouchala Hlasu hocha drahého. Jenom lípa mír jí dává, Jinde nic ji netěší, Neboť ji tu vždy obrázek Matky boží potěší. 61