PROCHÁZKA V SOUMRAKU.
1.
1.
Šerý soumrak z hájů kyne,
Dokonává denní hluk;
Dolinami jih se vine,
Jihem zvonků libozvuk.
Spěchám ven, kde perut jeho
Vznáší se nad lučiny;
K lesku věnce brunatného
Zve mne obraz vidiny.
Ano, chci ten obraz svatý
Ještě jednou z dálky zřít,
A co věnec onen zlatý
Po kraji dvou světů snít.
2.
2.
Na obloze v stříbrolesku
Hvězdy se rozněcují,
Zastíněnou nebes výši
Září svou osvěcují.
7
Písmeny to mluvy tajné,
Mluvy nevyzpytané,
Věčné pravdy skrývající,
Ale posud nečtěné.
Tajenství ta kdoby zjevil,
Toho darmo hledá zem;
Kdo však tam je slavně napsal,
Největším byl mudrcem!
3.
3.
Jak se chvějí touhloplně
Ty květinky lesknavé!
Jak se mísí v šumot jejich
Libé dechy hájové!
Tam své tajno říčka siná
Chová v dutých bublinách,
Pokraj ni peřesté kvítí
V bujných pluje travinách.
A v to kvítí čarokrásné,
Kdož v ně s citem nezračí?
Kdo v ty vnady oblíknul je,
Básník ten byl největší!
8
4.
4.
Již pozemské tvory všechny
V mlhavý se závoj kryjí,
Jen zde onde mezi mrakem
Matné ještě záře žijí.
Soumrak již se k zemi schvívá,
VšeVše, co drahým člověku je:
Med radosti, blaho žití –
Mocně srdce donikuje.
Ach, to všecko nepodává
Poklidu mi žádného;
Víc než radost, nežli žití
Hledá touha srdce mého.
5.
5.
Šedá k nebi skála strmí,
Nade skálou soumrak vlaje,
Ze soumraku vížka zírá,
Pradávná to stráha kraje.
Když jsou z dálky v divé bouři
S bleskotem se chmury hnaly:
Žalostivé zvonku tóny
S vížky v okol zalétaly.
9
Když z lehounka tichý večer
V zlaté roucho hory skrýval:
Zbožný hlas té panny skalní
Hlasů tvorce oslavíval.
Pustá nyní vížka stojí,
V ní se zvonky nehoupají;
Vrány jen oblétující
V soumraku tam stonávají.
Ó mé srdce, bolné srdce!
Tys též jindy žalovalo,
Zvukem hlasným, trudojevným
Soumraku jsi ztěžovalo.
Nyní ranou oněmělé
Zpěvu, lásky si nevšímáš! –
Proč, ach! proč, co ony zvonky,
V mrtvém lůžku věčně dřímáš?
6.
6.
Všude ticho, všude kojno,
A ti, jenž se milují,
V soumraku své svaté sliby
Políbením věncují.
10
K tomu mladé ptactvo šeptá,
Aneb háj si zašumí;
Mladé ptactvo, listí háje
Slibům lásky rozumí.
Všude ticho, všude kojno;
Já pak všeho nejtišší,
Samoten jsa šerem bloudím –
Žel můj nikdo neslyší.
7.
7.
Poslední vy slunka zhledy,
Vy mých slastí vyschlé zdroje!
Žádný vás tak neoželí,
Jako citné srdce moje.
Ach! i v něm, i v něm též doutná
Poslední juž jiskra žití;
Leč jak vy se dotknete jí,
V plameny se opět znítí.
Poslední též struny zvučí,
Jako vanou dechy lední;
A ve mdlém se oku třpití
Slza naděje poslední.
11
8.
8.
Květinky se k zemi kloní,
K zemi se i lípa schvívá,
A mé oko zaslzené
Bolestně se k zemi dívá.
Proč ta zem nás všecky vábí,
Že tak toužebně k ní zříme,
A když nám se nebe ztmívá,
Vždy se k ní zpět navracíme?
Vždyť je země naší matkou,
Jenž nám všeho poskytuje;
Protož kdy se nebe mračí,
K ní se dítko přivinuje.
9.
9.
Na nebi, hle! růžovlném
Větýrek červánky shání,
V dolinách pak fialoví
Dechem jeho již se sklání.
Slunce pryč se odebírá;
Nemohuť já déle dlíti;
Jen kde jasno, tam mi blaze –
Bez světla mi nelze žíti!
12
S dolinou se tedy loučím,
Na horu se odebírám,
A za sluncem v šedý soumrak
Touhoplným okem zírám.
10.
10.
S hory dál a dále hledím
Do kraje tam spícího:
Hynoucí poblesky sledím
Slunce zmírajícího.
Kamo záře plápolají,
Vanou z hájů povzdechy:
Tamo písně moje vlají
Za hvězdou mé útěchy!
Jen se skvěte jarním květem,
Jasné stopy růžové!
Sejte světlo bludným světem,
Teplo sejte májové!
13