Z JITRA.

Karel Sabina

Z JITRA.
1. 1.
Na horu jsem vstoupil, pode mnou pak země Probuzovala se v soumračném svítání: Jitřní dechy květin zavívaly ke mně, Zářilať jitřenka v temném usmívání. Nade mnou tu skály k nebesům se pnuly, Pode mnou se pěnné jiskřily potoky; S modra vysosti pak mi záře kynuly, K dolině však luhy vábily mé kroky. Tu mé srdce blíže vinulo se k zemi, Oko však k zlatému zhůru zřelo moři, A duch mladistvými letěl perutěmi Ku pramenu světla, k růžoretné zoři. 2. 2.
Jako v chrámě svatém ticho bylo; – Rudé obláčka se nebem hnaly, Růžemi své stopy znamenaly, A zorné se jitro objevilo. 70 I tak skvěle planula jitřenka, Jak by pustý svět vyjasnit chtěla; Víc a víc v kol obloha se rděla V plamenném co toužení milenka. Jak v chrámě zbožném ticho bylo V srdci mém; – usnultě žal, i trudy Prchly ducha svádějící bludy, A mé oko temné se zjasnilo. Tu jsem jitrem občerstvený zvolal: „Zatemnělci! V prachu se ukrýte! Vy, jenž člověčenstvo v tmách vodíte, Věk osvěty vám statně odolal!“ 3. 3.
Již obzor čelo své ruměncem ovinul A plamen zoře na nebi se rozplynul; Lesk adamantový se rozlil hladinou A jasoň milostně odhalil tváři svou; Vltava zplesala, že nad ní svitnul den – Jen srdce Pražanů objímal těžký sen. V tom nad náš Vyšehrad, ze skalných rozvalin Se slavně povznesl stín Libušin, Velebně skvěla se věhlasná její tvář, I její nad hlavou se zlatá leskla zář; A z úst jí plynula ta slova vznešená: „Má Praho! jitrem nechť se zjasní sláva tvá!“ 71 I ztichnul hlas, a stín se v mlhu zavinul, Pak Jasoň Pražanům s výše své pokynul; Své záře nad Prahou tu rozlil slunka zhled, A Český daleko kraj v novém jitru zkvět’; I v ohni posvátném se srdce zahřálo A láskou k národu a k vlasti rozplálo! 4. 4.
Jitro, mladé jitro! jaký den tě sledí? – Táži se obláčků? nic mi nepovědí: Táži se skřivánků, v poli co zpívají, Na otázku moji neodpovídají. Zda-li pak se zjasní mlhavé ty háje, A to obylíčko po vlasti dozraje? Či zkalené mračno na nás se přivalí A nadějné luhy temnotou obhalí? Jitro, milé jitro, pěkně se nám jevíš – Jaký den však tebe sledí, samo nevíš. Že ale tak jasně skvíš se, mladé ráno, Den sleď jakýkoliv, – ty nám buď vítáno! Zelené-li nivy slunko nám ozáří, Zpomenem, že tvojí zbuzené je tváří! A kdy ztemnělé mrakem hory uzříme, Zpomněním na jasno tvé se potěšíme! 72

Básně v knize Básně 1: