PROCHÁZKA V SOUMRAKU.

PROCHÁZKA V SOUMRAKU. [Květy 1836.]
1. 1.
Šerý soumrak z hájů kyne, Dokonává denní hluk; Dolinami jih se vine, Jihem zvonků libozvuk. 2 Spěchám ven, kde peruť jeho Vznáší se nad lučiny; K lesku věnce brunatného Zve mne obraz vidiny. Ano, chci ten obraz svatý Ještě jednou z dálky zřít, A co věnec onen zlatý Po kraji dvou světů snít. 2. 2.
Na obloze v stříbrolesku Hvězdy se rozněcují, Zastíněnou nebes výši Září svou osvěcují. Písmeny to mluvy tajné, Mluvy nevyzpytané, Věčné pravdy skrývající, Ale posud nečtené. TajemstvíTajenství ta kdo by zjevil, Toho darmo hledá zem; Kdo však tam je slavně napsal, Největším byl mudrcem! 3 3. 3.
Jak se chvějí touhoplně Ty květinky lesknavé! Jak se mísí v šumot jejich Libé dechy hájové! Tam své tajno říčka siná Chová v dutých bublinách, Pokraj ní peřesté kvítí V bujných pluje travinách. A v to kvítí čarokrásné, Kdož v ně s citem nezračí? Kdo v ty vnady oblíknul je, Básník ten byl největší! 4. 4.
Již pozemské tvory všechny V mlhavý se závoj kryjí, Jen zde onde mezi mrakem Matné ještě záře žijí. Soumrak již se k zemi schvívá, Vše, co drahým člověku je: Med radosti, blaho žití – Mocně srdce donikuje. 4 Ach, to všecko nepodává Poklidu mi žádného; Víc než radost, nežli žití Hledá touha srdce mého. 5. 5.
Šedá k nebi skála strmí, Nade skálou soumrak vlaje, Ze soumraku vížka zírá, Pradávná to stráha kraje. Když jsou z dálky v divé bouři S bleskotem se chmury hnaly: Žalostivé zvonku tóny S vížky v okol zalétaly. Když zlehounka tichý večer V zlaté roucho hory skrýval: Zbožný hlas té panny skalní Hlasů tvorce oslavíval. Pustá nyní vížka stojí, V ní se zvonky nehoupají; Vrány jen oblétující V soumraku tam stonávají. [5] Ó mé srdce, bolné srdce! Tys též jindy žalovalo, Zvukem hlasným, trudojevným Soumraku si ztěžovalo. Nyní ranou oněmělé Zpěvu, lásky si nevšímáš! – Proč, ach! proč, co ony zvonky, V mrtvém lůžku věčně dřímáš? 6. 6.
Všude ticho, všude kojno, A ti, jenž se milují, V soumraku své svaté sliby Políbením věncují. K tomu mladé ptactvo šeptá, Aneb háj si zašumí; Mladé ptactvo, listí háje Slibům lásky rozumí. Všude ticho, všude kojno; Já pak všeho nejtišší, Samoten jsa šerem bloudím – Žel můj nikdo neslyší. 6 7. 7.
Poslední vy slunka zhledy, Vy mých slastí vyschlé zdroje! Žádný vás tak neoželí, Jako citné srdce moje. Ach! i v něm, i v něm též doutná Poslední juž jiskra žití; Leč jak vy se dotknete jí, V plameny se opět znítí. Poslední též struny zvučí, Jako vanou dechy lední; A ve mdlém se oku třpytí Slza naděje poslední. 8. 8.
Květinky se k zemi kloní, K zemi se i lípa schvívá, A mé oko zaslzené Bolestně se k zemi dívá. Proč ta zem nás všecky vábí, Že tak toužebně k ní zříme, A když nám se nebe ztmívá, Vždy se k ní zpět navracíme? 7 Vždyť je země naší matkou, Jenž nám všeho poskytuje; Protož kdy se nebe mračí, K ní se dítko přivinuje. 9. 9.
Na nebi, hle! růžovlném Větýrek červánky shání, V dolinách pak fialoví Dechem jeho již se sklání. Slunce pryč se odebírá; Nemohuť já déle dlíti; Jen kde jasno, tam mi blaze – Bez světla mi nelze žíti! S dolinou se tedy loučím, Na horu se odebírám, A za sluncem v šedý soumrak Touhoplným okem zírám. 10. 10.
S hory dál a dále hledím Do kraje tam spícího: Hynoucí poblesky sledím Slunce zmírajícího. 8 Kamo záře plápolají, Vanou z hájů povzdechy: Tamo písně moje vlají Za hvězdou mé útěchy! Jen se skvěte jarním květem, Jasné stopy růžové! Sejte světlo bludným světem, Teplo sejte májové!