ZAVÁTÉ LISTÍ.

ZAVÁTÉ LISTÍ. [Vlastimil 1840.]
Vprostřed louky barvité, V dědině mé prosté, O samotě lípa stojí, Plna květů roste. Listím jejím hrávají Větrův dechy chladné; Ani v parnu, ani v bouři Lípa neuvadne. Spočinu-li ve chládku Stromu mileného, V libé sny mě kolébají Šepty listů jeho. Protož pod ním častěji Srdce moje dřímá, Podvečerní libý vanot Kouzelně je jímá. 121 Na chladnoucí jeseni Listí k zemi klesá; Sbírám je, a nad kořistí Srdce moje plesá. V každém listu psána jsou Pravdoskvělá slova; Každý květ a spadlý proutek Poklad v sobě chová. Protož i když vichřice Tlukouc perutěmi Po lučině s hlukem letí, Táhne pod větvemi: Zaváté ní lístečky S tajnou těchou sbírám, Vykládám, co znamenají, V srdcí uzavírám. * * *
1. 1.
Voda páchne, bez pohnutí V sluneční-li záři stojí; Vesele pak vlnky žene, Kdy se v toku bystrém kojí. 122 Takž je srdci zahynouti, V pokoji-li chladně hnije; Procitnou-li velké city – Vznešeně a velce žije. 2. 2.
Kdy člověk chladne – láska jej zahřívá, Kdy žal ho trápí – útěchou okřívá, Kdy hrdě vypíná se – bol jej sníží, Kdy sobě zoufá – naděje se blíží, Kdy v činech slábne – vůle síly dodá, Tmou sklíčenému – věda světlo podá; Takž pro vše vady člověk v živobytí Léků najde – zná-li je použíti. 3. 3.
Nestrachuj se chladné země, Sladkéť v ní je spočinutí; Sladší nežli v žití našem Denní k želu procitnutí. Zde jak mysl ustará se! Marně jak se srdce trápí! Tam se v klidu nezrušeném Všecka bolest v nivec ztápí. 123 Zde ni růže nevyrůstá Bez trní v tom zemském poli; Tam, nechť růží třeba není – Srdce trním nezabolí! 4. 4.
Libě-li se zoře blíží, Na večerní zpomeň chmúru; Strašlivý-li oblak hrozí, Směle popatři naň vzhůru. Zmužilec se nestrachuje Outoku – a kročej moudrého, Kamkoliv se obracuje, Vždycky mívá cíle pevného! 5. 5.
Pustinou se vine potok nezkalený; Kdož ví, kde se zrodil pramen stříbropěnný? Z temné země vyšel, do země se vrátí – Neznaný procitnul, neznaný se ztratí. Kde jím vlažená však lada rozkvítají: Tam i blahoplodné stopy jeho znají. 124 Takž i člověk mnohý, o němž nikdo neví, Kam a odkud vzešel – v činech svých se jeví. 6. 6.
Ozvěnou je srdce lidské; A co sáhne v hloubí jeho, Z hloubí se zas vyvinuje – Zvuk ohlasu zbuzeného. První matčino že slovo Sladce znívá: Milování! Proto se vždy opětuje O lásce v něm sladké zdání. 7. 7.
Po hladinách temných jiskry hvězd se třpytí A v náš noční život záře nebes svítí; Ale vše ty hvězdy, oblaky modrými Zlatě se lesknoucí, nejsou dny skvělými! Jednou jen když slunce na nás se usmívá, K blahu procitnulý život náš okřívá – Okřívá i mládne v lásky ozáření, Vše obejma blaho v jednom okamžení! 125 Že však slunce zřídka objasní nám žití, Protož temnem hvězdy k útěše nám svítí; V ty-li hvězdy hledíš a v nich často čítáš – Naději a moudrost v lesku jich uvítáš!