PROSLOV.

PROSLOV. [Z rukopisu 1863.]
Dvé mocných duchů lidstvu osudných Tajemným po vše věky letem Neviditelně v mlhách přeludných Se šírým, dalekým prohání světem. Syn nebes jeden jest; co anděl míru Se na zem snesl blaha tvořitel; Druhý z podzemných moří tmavých víru Co věčný vyvstal klidu rušitel. Bleskem se maní ten neb onen zjeví. Kdy? – odkud? – kam svým letem zaměřuje, To nikdo nevyzkoumal – nikdo neví! Jen mocnost jejich každý pociťuje, A kam se anděl, jenžto Štěstí slove, Byť jen na chvilky, milostivě sklání, 201 Tam vyjasní se nebe lazurové A s blankytu se sype požehnání, A všecka srdce rozjaří se k plesům, A zraky vděčné pnou se ku nebesům, Zvěst blahá roznáší se na vše strany, Že Štěstí rozložilo tam své stany! Však běda, kam duch Neštěstí se vnese! Ten zlomyslný démon, jehož hledem Se zřídla jsoucnosti naplní jedem, Na jehož blízku hrůzami se střese Ubohé lidské srdce! – Ó, té mstivé moci, Jež mžikem den pokryje pláštěm noci, A jako blesk nad obzorem zasvítíc, Smrtnými ranami na zem se řítíc, Záhubným dechem ničí plodné kraje A zkvétající ztroskotuje ráje. Hle! mstivý duch ten, jenž nad českou zemí Se tolikrát už záhubnou vznes’ zbraní A tolik bídy uvalil už na ni, Že její kroniky jsou krví psány – Ten mstivý duch zkáznými perutěmi Se znova dotknul jí a z nové rány Krvácí dětí jejich část! – Ó, vizte! zdálí Bratrů-li bol i vám v srdce nepálí? – Neštěstí krvavé zaťalo drápy V městečko klidné. Z lítých pramenů Se řítí ohně! v moři plamenů Se budovy i chrám posvátný stápí, 202 Od hory k horám požáry se táhnou, Domy se boří, nivy vedrem prahnou, A v živlů ryk a v lidu bědování Se mísí duté zvonův zasténání A praskot dřev a rachocení stěn Se sesypujících, toť souzvuk hrozný, Jej proniká vřesk vichřice lomozný – A vše jak přízračný a divý sen Se míhá před smysly! – Hle, jeden den Pohltil vše, co mnohá dlouhá léta, Co tuhá lidí práce vyvodila I to, co štědrá příroda zplodila, I po blaženství lidu veta! Hle, bez přístřeší zoufalé rodiny! Vše, co kdy srdce jejich těšívalo, Vše, na čem doufání jich spočívalo, I komnatky, kde kolébky jich stály – Rozpadlé v pusté, holé zříceniny. Kde jest ten, jejž by hrůzy neobjaly U pohledu na zpustlé rozvaliny? Však vizte, nad spoustou – útěchy zář! Milostná, jasná! božská v ní se tvář Zrcadlí! – jiskra lásky všemohoucí, Bratrské lásky, věčně nehynoucí! Ta láska v ochotě své neustane, Pokud mír nešťastníky neovane. A láska činná dřív se nespokojí, Pokud se boly trpících nezhojí! Již ve všech srdcích k skutkům se zbudila, 203 By těžké rány balšamem oblila! Již ......... hojné léky, By ukojila nešťastných..... Ba na vše brány zatlouká po vlasti A volá: „Bratřím pomozte ve strasti!“ – A není marné její to volání, Hlas její hluboko se v prsa vtírá A srdce outrpností se otvírá. Vizte na spáleništi lásky hody, Kde tváří se zoufalých slze stírá A na poušť zchudlou hojně snáší plody! Jaré se zase rozvětví tam stromy, Vyvstanou ze zřícenin nové domy. Od vnuků k vnukům ponesou se zvěsti, Jak láska osvědčila se v neštěstí. Osudná chvíle krutě co odňala, Blaho a mír vše zase se navrátí, A zpomínka se nikdy nevytratí, Že zázrak tento – láska vykonala. 204