MÁJ.

MÁJ.
Byl usmívavý měsíc máj, na stráních třešně kvetly a dívčí oči čárnou báj kol mužných srdcí pletly. Když májem sám tak mládec jde a s děvami zří juny, tu smutek srdcem zavane a teskně zazní struny... Tak dobloudil jsem k svatyni vlídné Královny máje: Lid jásá svojí vládkyni a varhan píseň hraje. Před svatým kleče obrazem zřím jednu zlatou hlavu: tu, kterou dávno hledal jsem, tu našel jsem tu v davu! Na pozdrav jsem jí pokynul, zarděla se jak růže – a hrudí mou se rozřinul proud bouřných citů muže. „O Matko Boha člověka, dík vroucí Tobě vzdávám: Plní se touha odvěká, ó žehnej dvěma hlavám!“ Rty Panny však se počly chvít a šeptly zaníceně: „Kdo žádá věštcem Božím být, ten nesmí vzdát se ženě! 21 Když oheň v krbu zapálíš, pak složíš smutnou lýru, v plášť potulný ji zahalíš a vzdáš se lásky víru. Pak o chléb začneš bojovat pro křičící své děti, budeš se s hrudou hrdlovat, a snů svět zapadne ti. Nuž, rozhodni se, rozhodni, kam mladý duch se chýlí! Zda světem chodit s pochodní, či v květ se sklonit bílý...“ Tu v srdci mém boj zaplane, až vykřikl jsem: – Ano! Mé srdce volným zůstane a tvojím, svatá Panno! Dál sám jdu v sídla neznámá, opuštěn z vůle vlastní a srdce mé i lýra má jsou jednou snivou básní. 22