STARÁ ROMANCE.

STARÁ ROMANCE.
Jak se skály se šklebí na nás ten starý hrad! Moc přešlo jeho lebí, moc může povídat. Co vyprávěl mi smutně, já, drazí, povím vám: O krunýři a kutně vám píseň zazpívám. Kdys rytíř Bohuš seděl u okna s chotí svou, byl s ní jen málo neděl, s ní krásnou, spanilou. Tu „trará“ zazní zdola, hrad celý slouchá tich: v komnatu v černé kápi vstoup’ mladý, štíhlý mnich. Byl vysokého čela, z očí mu oheň hrál, řeč jeho vřelá, smělá: „Vás zdraví svatý Graal! Hrob svatý vysvobodit chce Bůh a volá tě! Ó, připni kříž a táhni na pomoc Golgatě! Báječné uzříš kraje, rozdivný poznáš lid, nesmírná kořist zraje, Hrob bude vydobyt! Tvá krásná paní skloní se k ňadrům vítězným – vem kříž a lid a koní, Bůh mluví hlasem mým!“ 62 A rytíř táhnul s pluky a s pohany se bil, nes’ pouští, moří muky – však Hrobu nedobyl. Lid jeho padl v hoři, on sám se navracel na sešlém, věrném oři roztoužen k vlasti zřel: „Krásná je svatá Země, zářná je hvězdná dál, pláň moří, sněžek témě, vzácný je svatý Graal! Luzná je s vrahem sázka, božské jsou svaté mše – však láska, láska, láska – láska je nade vše!“ „Ó, paní, v srdci nosím tě k dálným končinám, zrak slzou pro tě rosím, na tebe vzpomínám! Mne všechno nudí, studí všech Orientů třpyt – jen k jedné věrné hrudi se toužím přitulit!“ – – Zatroubil pod svým hradem a vrátný otevřel. „Ó, Bože! Vše tu ladem! Proč v oku Tvém je žel?! Kde je má mladá paní? Kde kastelán je můj?“ A vrátný rukou brání: „Můj pane, prosím, stůj! 63 Mnich, pane, jenž tě zlákal, to nebyl Boží mnich, to vlk byl, to byl šakal, žádostný statků tvých. Když odtáhl jsi v zbrani, on s harfou přišel sem a zpíval před tvou paní s milostným zápalem. A přišel zas a znova, byl sladký, přítulný – tvá paní byla vdova, on pěvec potulný. Když kvetl máj, on těkal s ní na lov sokolí – a marně lid tvůj čekal a pátral v okolí. Hned za nimi se vydal tvůj starý kastelán, a já hrad pustý hlídal, tak našel mne můj pán.“ A rytíř stál jak sklaný, zlomený, zoufalý, a všechny staré rány jej pálit počaly. A neřek’ ani slova, jen s koně seskočil, mráz zatřásl jím znova – v hor lesy zabočil. V poustevně rána srůstá, však často pěstě vzpnul: „Ó, Bože! Drž mi ústa, bych zrádcům neklnul! – –„ 64