JISKRY NA MOŘI.

Josef Václav Sládek

JISKRY NA MOŘI.
Je noc a loď má na moři, té pláni černosklenné; jen hloub’ když boky zaoří, na tisíc jisker zahoří po vodě rozperlené; ty hasnou – zas je temno. Loď letí – ticho; po boku to sýká jenom v hluboku. To nesýká, to vyptává se na mne vlna zvědavá, to vlna lodi šepce v sluch: „Jaký to jede divný druh?“ – 3 „Já nejsem žádný divný druh, mnohý jen bol mi dal pán bůh a jaký, loď ti nemůž’ dít, to musíš zpět mi domů jít a domov můj tak v dáli je – jak, má panenko, tam ti je?“ Má milá sedí v komoře a myslí dálné na moře; a hledí v nebes pokraji, jak hvězdy tam až padají. A když se hvězda svíří v pád, mne pozdravuje na stokrát a při každičkém pozdravě zatřpytí v hvězdy záplavě se slza v černém oku. A tak co večer sedí tu, co posléz v hvězdném zákmitu po jejím dlel jsem boku, a tomu již dvé roků. – 4 A neví oko nižádné, co hvězd do moře zapadne, a neví nikdo ve světě, jak dvé se očí uhněte za takových dvé roků. Napadlo hvězdic do moře, má loď tak mnohou vyoře, já hledím, jak to prýská; a když se hvězda zatřpytí, na tisíc slzí osvítí, pak hloub’ je na vždy shasí a loď má dál jde v temno. 5